V posledních dnech mám pocit, že už nemůžu dál. Zdá se mi, že dobro prohrálo, ačkoliv se ještě v koutku duše zdráhám něčemu takovému uvěřit. Nevím, proč bych měla dál psát blog, nevím, proč bych měla vymýšlet další žaloby. Moje představy o tom, že všechny hrůzy, které na nás dopadají jako Thorovo kladivo (ano, uhádli jste, dnes měly děti ve škole přezkoušení a v sedmé třídě jsou v dějepise na programu Vikingové – dobrá zpráva je, že jsem výborná učitelka a naši potomci dokonalí žáci – většinu toho máme velmi úspěšně za sebou a ani to tak nebolelo), jednou pominou a navíc povedou k obrodě mravního étosu společnosti se rozplynuly jako pára nad hrncem, ve kterém v komoře vaříme slepicím staré brambory.
Věci okolo nás přestaly dávno dávat smysl. Pro mnohé z vás, stejně jako pro mne, je nepochybně mimo veškeré možné chápání skutečnost, že fialová vláda s naším ministrem s tečkou na čele, oživila antigenní testování. Překvapivý ten krok ale není, omikronovou apokalypsu zasahující infrastrukturu je třeba nějak vyvolat a antigenní testy tomu ideálně vyhovují.
Podle nového opatření se tedy do karantén budou posílat (sice protiprávně, ale přece, koho to zajímá) na pět dnů lidé na základě pozitivního výsledku testu, který si vyšmrdlají občané sami sobě. Bizarní, absurdní, šílené, psychedelické…
Na druhou stranu je pozitivní, že teď už skutečně máme náš osud ve vlastních rukou – když nebudou pozitivní testy, nebude omikróóń, nebude nic. Stát nám z nějakého zvláštního důvodu dal všechny trumfy. Opravdu jich nevyužijete? Opravdu dopustíte, abyste ze svých dutin vykutali jakýsi pozitivní test? Proč? Nedokážu to pochopit. Proč si sami na sebe pletete oprátku?
Řízení epidemie na základě rychlých antigenních testů prováděných laickou osobou je v současné chvíli opravdu těžko pochopitelným krokem. Před časem nám přece politikové a „odborníci“ vykládali, že tyhlety testy jsou úplně, ale úplně k ničemu. Dokonce prý nejsou ani tím slavným „hrubým sítem“, za které je zcela lživě vydával Nejvyšší správní soud a jeho bezpáteřní soudci.
Právě dnes tento soud, který má na svědomí vše špatné, co se lidem České republiky stalo a co se ještě stane, vydal rozhodnutí, ve kterém se řešilo provádění těchto testů pod online dohledem experta. Naši vládci totiž tvrdili, že i tento postup je absolutně nanic a nebyl natolik dobrý, jako jiný test. Vašáková u soudu řekla:
Kdy tahleta osoba lže a kdy říká pravdu? To nevím. Jak je možné, že před pár měsíci byly samotesty (dokonce prováděné pod dohledem zdravotníka) nevypovídající a teď najednou budou alfou a omegou boje s nejhorším virem všech dob? Teď už budou tedy laikové stírat pořádně? Falešná negativita a pozitivita nehrozí? Jak je možné, že na základě takového nesmyslu mají být posíláni lidé do karantén? Jak se něco takového může vůbec dít? Nevím a je to v podstatě jedno, šaškárna se samotesty je prostě jen další střípek do mozaiky protiprávností, kterým jsme za poslední dva roky museli čelit.
Opravdu jsem hodně na vážkách, zda pokračovat a jak. Musím totiž uznat, že jsem byla kompletně poražena. Nedokázala jsem ochránit lidi před ztrátou toho nejcennějšího – svobody. Nedokázala jsem za ty dva roky vůbec nic, pokud jde o právo. prohrála jsem úplně všechno, co se prohrát dalo. Nedokázala jsem pomoct dětem ve škole, nedokázala jsem zachránit lidi v domovech pro seniory, nezvládla jsem pomoci nemocným, hospodským, těm, kterým vyhrožují v práci, na vysoké, nikomu.
V posledních týdnech mám pocit, že jsem poražena i jinak, nejen u soudů. Moc mne mrzí, že se za celé ty dva roky nestalo nic, co by splnilo můj sen a co by znamenalo naději na to, že se z popela zrodí nová naděje. V naší společnosti asi není síla, která by to aktuálně dokázala, bude holt třeba ještě čekat a doufat. Vím, že jsem naivní a hloupá a že asi není moc lidí, kteří by měli stejné cíle a stejná přání, jaká mám já. Nechci se litovat, protože evoluce je evoluce a jen mne nahradili jiní, kteří asi nabízejí to, co lidé chtějí slyšet víc, byť jde spíše o vzdušné zámky. Moje názory jsou už jen voláním umírajícího na poušti, to se stává a člověk se nemůže vztekat jak malé batole, když mu spadnout hračky do kanálu (jednou mi tam spadly klíče od bytu, to jsem se teda vztekala pořádně). Budu pokračovat, ale zdá se mi, že to jde se vším covidím nějak od desíti k pěti.
Proto budu činit dobrá přání, abych našla nějaký odrazový můstek a nápad, co konečně udělat, aby se něco ve společnosti změnilo. Třeba na to přijdu (ale to bych musela být asi jinak intelektuálně vybavena). Snažit se budu pilně, rozhodně nehodlám složit ruce do klína. Jen to možná bude něco úplně jiného, protože na covidím poli už nejspíš není moje místo.
Naštěstí můžu být vděčná za vše krásné, co se mi stalo na osobní úrovni, když ta celospolečenská vůbec nevyšla. Doufám, že moje nová přátelství vydrží. Jen si stále více uvědomuju, že je musím sytit i něčím jiným než covidem. To je hloupé, krátkozraké a neudržitelné. Příště bychom si na setkání mohli vyprávět třeba o tom, jak jsme poznali naše manžele a manželky. Chápejte, aby naše životy byly normální a abychom nestavěli jen na tom, co nás děsí. Nechi o vás přijít a chci, abychom měli společné to, co je krásné, nikoliv to, co je smutné.