Od středy do včerejška se u nás vystřídala řada ctěných návštěv. Vážíme si velmi toho, že jste vážili cestu a čas a přišli. Večer jsme ale byli doma jen já, David a syn. Ten hrál Minecraft, což je v jeho věku asi ideálně strávený čas. Já jsem kreslila myšlenkové mapy...
Konečně se dostávám k zamýšlenému textu o exkrementech. Hodně mne totiž zaujaly dvě věci, které se šíří éterem. První je tvrzení, že omicron prakticky nic neumí, pokud jde o zahlcení nemocnic (zdrojem je Echo24): Omikron ale dokáže jiné divy – úplně rozložit...
Doba covidí je pro mne především jedním velkým bizárem, panoptikem nejrůznějších stavů lidské mysli. Překvapena jsem dnes a denně kdečím. Chystala jsem se psát článek o tom, že jsme doslova po krk ve sra*kách (o tom tedy později), ale pak mne šokovalo něco jiného....
Od zítřka můžu být tím, čím všechny holky touží být: ústavní soudkyní, senátorkou nebo dokonce prezidentkou. Zítra mi bude čtyřicet. Právě sedím v kuchyni, do které si mě naši přivezli ze znojemské porodnice v roce 1981. Koukám na Večernici, na níž se možná dívala...
Říkala jsem si, že nebudu patetická. Nedojímám se nad fotkami mimin, štěňata mne uvádí do stavu běsnění, romantické knihy nečtu a na dojáky nekoukám. Přesto mám dnes poté, co jsem si konečně od rána sedla, potřebu popřát všem klid a mír v duši a hlavně taky hodně...
