Letošní jaro přineslo mnohá zklamání. Jedním z nich bylo rozhodnutí Městského soud v Praze o tom, jestli bylo na jaře nařízeno v souladu s právem uzavření škol. Vraceli jsme se z Prahy v den, kdy soud rozhodoval. Bylo to 7. 5., byli jsme určitě na nějaké demonstraci, a po cestě domů jsme se dozvěděli, že jsme prohráli.
Podzim je naproti tomu mnohem optimističtější. Poslanci a vláda jsou sice stále stejné bábovky, Ústavní soud se také drží své vyprávěnky o tom, že je zde virus a lidská práva přestala tím pádem existovat. Příjemné překvapení přišlo od Městského soudu začátkem listopadu, když připustil, že se lidé mohou bránit proti zásahům z krizových opatření. V pátek 13. listopadu pak tentýž soud konečně vyhověl jedné z mnoha žalob (v tomto případě šlo o spojené řízení několika advokátů) a zrušil rouškové opatření, protože nebylo vůbec odůvodněno.
Je zjevné, že boj s lidí se státem vůbec neutuchá, naopak se řinčí dalšími zbraněmi, když vláda nutí lidi postávat před hypermarkety a Hamáček vyhrožuje dalším omezováním lidských kontaktů. To se v budoucnu bude moci venku setkat třeba jen 3/4 osoby a ten, kdo nedokáže mít nejméně 15m2 podlahové plochy bytu na jednoho člena domácnosti, bude muset odevzdat nejmladší dítě (chudák ten náš kluk, má to v takovém případě asi spočítané) nebo jak si to ten vzdělaný pán v červené mikině vlastně představuje?
Proto jsme měli extra velkou radost z toho, jak dnes rozhodl Nejvyšší správní soud právě o onom prvním plošném zákazu školní docházky. Nejvyšší správní soud zrušil původní rozsudek, protože soudní řád správní neumožňuje správním soudům u zrušených opatření obecné povahy zpětně deklarovat, zda byla nebo nebyla vydána v souladu se zákonem. Je to proto, že soud je vázán zákonem a může činit pouze to, co mu zákon dovoluje. Člověku by se chtělo říct – na rozdíl od vlády, která v posledních mnoha měsících naopak může činit vše, co jí není zákonem zakázáno a lidem říká, že smí jen tolik, kolik jim dovolí. Zajímavě se nám ty základní ústavní principy obrací.
Co z rozhodnutí tedy vyplývá? Dovolíme si zde citovat z tiskové zprávy NSS: „Pokud dojde k zásahu do práv určité osoby konkrétním jednáním orgánů veřejné moci činěných na základě vydaných mimořádných opatření, lze se bránit žalobami proti těmto konkrétním zásahům. Může se jednat například o přezkum rozhodnutí o udělení pokuty za porušení mimořádných opatření. V případě navrhovatelky by se jednalo o postup školy, která v souladu s mimořádným opatřením neumožnila osobní přítomnost žáků na vyučování. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě přezkumu těchto konkrétních zásahů jsou soudy oprávněny posoudit si zákonnost a ústavnost vydaných mimořádných opatření i poté, kdy již tato opatření byla zrušena.“
To je zajímavé pro ty, kdo obdržely od KHS nesmyslné pokuty za nenošení roušek nebo za nedostavení se na testy. Braňte se!
Moce se nám líbí úvaha NSS: „„Bylo by v rozporu s principy právního státu, pokud by soud nikdy neměl možnost takového přezkumu, ačkoliv by na základě zrušeného mimořádného opatření došlo k zásahu do konkrétních práv a svobod jednotlivců. Nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že na rozdíl od obecné deklarace nezákonnosti, kterou připustil městský soud, si soud zákonnost opatření posoudí pouze v rámci konkrétního tvrzeného zásahu, tedy zásadně pouze s účinky vůči konkrétnímu dotčenému jednotlivci.“
Takové smýšlení soudců je dnes cenné.
Rozhodnutí zatím neřeší, jak postupovat v případě, kdy neexistuje jiný správní orgán, který by protiepidemiologické opatření vynucoval. Např. po zrušení „rouškového“ opatření by bylo možné stále za dítě podat žalobu proti škole za zásah v důsledku daného opatření i po jeho zrušení. Ale co dospělý, který se musí zahalovat venku, na chodbě bytového domu nebo v MHD? Toto ještě soudy budou muset vyřešit. Pokud se ale budou držet zásady, že soudy mají poskytovat ochranu našim právům, určitě cestu najdou.
Buďme velmi vděčni, že soudci začali rozhodovat tak, jak jsme výše popsali. Díky tomu není ještě nic ztraceno a dobrá budoucnost je možná!