Když se ke mně dostala prosba, abych něco napsala k době pandemické, dlouho jsem přemýšlela. Pak jsem si řekla, že není ostatním co sdělit, protože se mi nepodařilo dosáhnout ničeho z toho, v co jsem doufala. Covid jen potvrdil, že stačí tak málo k ovládání lidí, ať žili ve starém Egyptě, středověku nebo se považují za moderní kosmopolitní občany s kritickým myšlením. Teď už je nepochybné, že se občané ani dnes hromadně nevzbouří proti útlaku, i když je zbytečný, dlouhotrvající a neúměrně tvrdý a třebaže silně ohrožuje vše, v co věří a co si přejí, naopak se podvolí, a přestože možná ve skrytu duše nesouhlasí, mlčí. Když se na situaci okolo pandemie podíváme z dost velkého odstupu, pochopíme, že se ničím neliší od toho, co se dělo v minulosti: vždy existovali lidé, kteří měli hluboce zakořeněnou potřebu ovládat druhé, ti, kdo se ovládat bez řečí nechali, a nakonec hrstka těch, kteří trpěli a snažili se ze všech sil systém změnit. Někdy se to podařilo, ale společenské kotrmelce vedly většinou k vzedmutí malé vlny svobody a rozmachu ducha, po němž následovalo rozčarování a další útlak, jen si možná občas vyměnili utlačovaní a utlačovatelé své role. Příkladem nám může být historie naší republiky: po první republice přišel protektorát, pak socialismus, krátká a nádherná doba svobody v devadesátých letech a postupný sešup do nové totality.
V březnu 2020, kdy vláda vyhlásila za potlesku Poslanecké sněmovny a přikyvování mnoha „osobností“ nouzový stav, jsem seděla se svým mužem Davidem na zemi v miniaturní kuchyňce v malém brněnském bytě, na který jsme si před nedávnem vzali obrovskou hypotéku. Nedokázali jsme vstřebat, že si stát něco takového vůči občanům dovolil. Jako dva právníci jsme nechápali, že Ústava a Listina základních práv a svobod jsou jen cáry papíru vhodné leda k rozdělání ohně v kamnech. Nerozuměli jsme tomu, že ostatní právníci ani politologové, zkrátka nikdo z těch, kteří mají smysl pro spravedlnost a mají v popisu práce ji hájit, nekřičí, neběsní a neběží bránit to, co jsme považovali za cenné – demokracii, právní stát a hlavně lidskou svobodu a obyčejné právo na štěstí.
Jako smyslů zbavení (copak by si kdokoli příčetný mohl myslet, že by takové počínání mohlo k něčemu dobrému vést?) jsme začali psát prosby ústavním soudcům, našim vyučujícím z práv a těm, o kterých jsme si kdysi mysleli, že jsou rozumní a mohli by pochopit, že jde právě teď o budoucnost. Dočkali jsme se zloby a opovržení. Podali jsme první žaloby a tím jsme se dostali jednak do povědomí těch, kdo nás z duše nenáviděli, neboť žili v absolutním strachu z virové nákazy a věřili bezmezně vládě, že dělá vše, co je správné, přínosné a potřebné, ale současně se o nás dozvěděli lidé, kteří vnímali situaci stejně jako my – jako bytostné ohrožení lidské svobody a jako nebezpečí pro budoucnost nejen jich samotných, ale také jejich dětí.
Díky těmto novým kontaktům jsme měli energii denně mnoho hodin buď dávat dohromady další a další podání k soudům, promýšlet navazující kroky, zkoušet to, co jiní nezkusili, ale taky psát blog a pomáhat ostatním aspoň vědomím, že nejsou se svými pocity zhnusení nad tím, co si stát dovolil, sami. Časem jsme vykročili z online prostoru a našli mezi lidmi, kteří chápali, jak důležitá svoboda pro člověka je, řadu přátel. Covid nám nakonec přinesl mnoho dobrého a osvobodil nás od toho, co nemělo žádný smysl.
Co mi odhalil (nejen) covid
Dodnes mám v živé paměti, jak se mi málem zastavilo srdce, když jsem se dozvěděla, že Ústavní soud nevyhověl naší stížnosti (dokonce ani v tom bodě, kdy jsme rozporovali rozhodnutí státu o zákazu občanů ČR překračovat státní hranice). Nedokázala jsem pochopit, že ústavní soudci, z nichž mnozí měli na fakultě sáhodlouhé a dojemné přednášky o lidských právech a svobodách a o tom, že soudy mají být pojistkou proti jakékoli zvůli stran státní moci, zcela fatálně zklamali. Že buď pod vlivem strachu ze smrti nebo z jiných, mně neznámých důvodů, ohnuli páteř a podpořili stát ve všech jeho ohavných zločinech. V ten okamžik mi totiž došlo, že jsem byla zcela naivní, když jsem věřila, že žiju v právním státě.
Podali jsme s mým mužem a s několika odvážnými občany ke dvěma stovkám nejrůznějších „žalob“. Do nich jsme sepisovali rozsáhlé argumenty o tom, že zahalování nepatří do naší kulturní tradice, že roušky nejsou schopny zastavit virus a že nemají na mikroby a jejich šíření tak jako tak žádný vliv a že jen poškozují zdraví. Kromě rouškových žalob jsme koncipovali podání proti uzavírání škol, proti šikaně a diskriminaci nebo na obranu podnikatelů, kterým covid ničil nejen obchody, ale i život.
Když nám soudy na návrhy týkající se zavřených škol kupř. řekly, že prý děti jsou spokojené, když mohou celé dny „viset“ na tabletech a že milují online svět a ten reálný jim nechybí, nebo když soudci s kamennou tváří adorovali respirátory anebo usoudili, že zákaz vycestovat a opustit republiku je košer a v souladu s ústavním pořádkem, došlo nám, že nemůžeme podávat jen tradiční žaloby. Museli jsme zkrátka vykročit ze stínu zkostnatělých právních postupů a začít útočit na systém tak, aby se v rámci vlastní defenzivy sám usvědčil z protizákonného počínání.
Proto jsme napsali mnoho dalších žalob, kterým jsme doma dávali interní vtipná jména, aby nám z toho všeho nepřeskočilo (o každé z nich jsem poctivě psala na blogu Stav bez nouze[1]). Namátkou můžu zmínit třeba „lupénkovou“ žalobu, spor o dříve vyslovené přání a odmítání vakcinace a také hospitalizace v případě nakažení covidem, nebo třeba svoji oblíbenou „drzou“ žalobu, kde jsem se soudců ptala, jestli si vůbec uvědomují, jaké budou následky jejich zaslepeného rozhodování (na tu v době psaní textu odpověď nemám, ačkoliv leží u soudu už řadu měsíců).
Vedle těchto víceméně zábavných návrhů jsme podali i několik těch, které jsme považovali za mimořádně důležité. Sem patřila „buddhistická“ žaloba, která směřovala k udělení výjimky z „vakcinační povinnosti“ z důvodu víry, pak další na světskou výhradu svědomí, kdy jsme před soud předstoupili s tím, že nám morální přesvědčení brání se podvolit, vzdát se svobody a nechat se vakcinovat proto, abychom se mohli podílet na společenském životě. Pro mne byly srdcovou záležitostí environmentálně klimatické žaloby namířené proti vytváření tisíců tun zbytečných plastů z respirátorů, ústenek, testovacích sad a obleků lékařů. Mnoho vědců a přátel přírody už nyní hovoří o tom, že plasty vyprodukované během pandemie jsou čirou katastrofou, zejm. tedy s ohledem na znečištění, které způsobí (a na mikroplasty), dopady na klima budou zřejmě jen sekundární, nikoli však zanedbatelné.
I když jsme postupně já a můj manžel David dosáhli u soudů zrušení desítek opatření, šlo jen o formální rozhodnutí (toto soudci většinou vyřešili tak, že ministerstvu vytkli nedostatečné odůvodnění, což bylo možné snadno napravit dalšími stránkami prázdných a rádoby hlubokomyslných frází v novém opatření). Ve skutečnosti jsme bohužel my ani nikdo jiný neuspěli za celé dva roky vůbec s ničím – s ochranou zdraví, s tzv. pozitivními závazky státu vůči občanům, s požadavky na to, aby stát taky myslel na budoucí dopady mimořádných opatření a bezprecedentního omezení ekonomiky a zdravotnictví, s ochranou životního prostředí, s diskriminací, svědomím ani náboženstvím. Soudy se rozhodly položit na lopatky právní řád a hájit stát a jeho běsnění zuby nehty až do úplného hořkého konce.
Musím přiznat, že pro mne bylo obrovským zklamáním, když jsem pochopila, že právní stát a demokracie ve skutečnosti nejsou funkční a že nejspíše nikdy nebyly tím, za co jsem je považovala. Současně si uvědomuji, že tyto moje pocity nejsou ničím novým pod sluncem – považte, že v roce 1775 napsal James Boswell v knize Život Samuela Johnsona (citováno podle knihy mého oblíbence Toma Hodgkinsona „Jak být volný“): „Politika dnes není nic jiného než prostředek, jak se v tomto světě dostat nahoru. Jedině s tímto záměrem vstupují lidé do politiky a veškeré jejich chování z něj vyplývá.“ Tuto myšlenku bych si mohla přivlastnit a předstírat, že je moje vlastní, neboť je zcela aktuální a naprosto odráží současnou realitu. Ve stejné knize je pak ještě uveden citát Bertranda Russella: „Demokracie, jak si ji představují politici, je forma vlády, jmenovitě metoda, jak přinutit lidi, aby dělali to, co si jejich vůdcové přejí, a ještě při tom měli dojem, že dělají to, co si přejí oni sami.“ Nesedí to perfektně? Svět zkrátka byl vždycky takový, jak jej pro mne odhalil covid, a na tomto faktu se nikdy nic nezmění.
Uvědomila jsem si díky tomu, že není možné změnit okolí. Nemá smysl se snažit potáhnout celý svět kůží, mám-li strach, že mne zraní ostré kamínky, ale obout si boty (ani toto jsem samozřejmě nevymyslela, udělal to za mne, údajně, Buddha). Veškerou svoji energii proto dnes vkládám nikoliv do snahy měnit světové řády, ty se neustále střídají i bez mého přičinění, ale do toho, abych si vyrobila ty nejodolnější boty ze všech.
Právo na štěstí
I když se tedy nyní obracím k tomu, abych si vytvořila okruh přátel a zázemí pro co nejsvobodnější bytí, pořád se samozřejmě zajímám o to, co se děje okolo. V té souvislosti mne nedávno napadlo, že naše Listina základních práv a svobod je postavená na úplně špatném základu: úplně v ní totiž chybí radost a štěstí. Jeho dosahování je přitom hlavním motorem žití každé bytosti, nejen té lidské. Tohle bych chtěla napravit a trošku posunout pohled na lidská práva a svobody, přála bych si, bychom společně, byť každý jen v malém okruhu lidí, budovali štěstí a resilienci vůči těm, kdo se kvůli vlastním zájmům snaží škodit druhým. Kéž bychom byli takovými malými svobodnými anarchisty. 4
Já sama mám v tomto ohledu obrovské rezervy. Trpím asi tisíci a jednou obavou, až fanaticky lpím na pravidlech, kontroluji se, abych byla slušná vůči druhým, kteří jsou milí na mě, a těmto neškodila, moje strachy jsou obrovské a v důsledku toho si zatím o svobodě můžu nechat jen zdát. Ale to nevadí, důležité je rozhodnutí změnit se.
Dala za cíl udělat vše proto (ale ještě nemám jednotlivé kroky promyšlené), aby čl. 1 Listiny základních práv a svobod zněl (parafrázuji občanský zákoník, neboť se mi ta definice líbí): „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Každý má přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí své rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“ (Kdyby se této sisyfovské práce chtěl ujmout někdo jiný, zlobit se nebudu, politické ambice nemám a ráda zůstanu zavřená na zahradě mimo svět.)
Samozřejmě jsem se inspirovala v Deklaraci nezávislosti, to je jasné: „We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness.“
Stejně jako já, ani Thomas Jefferson nepřišel na tuto myšlenku sám, jeho ideové směřování podnítil John Lock. (Na tomto místě musím spílat sama sobě: Proč jsem vyplýtvala stovky hodin čtením nesmyslů v médiích? Proč jsem raději nečetla staré dobré ověřené myslitele, kteří chápou pojem svoboda? Protože jsem byla důvěřivá a taky lenivá, zní pochopitelně jediná správná odpověď. Snad se k četbě dostanu už brzo, ale znáte to – ještě přece musím udělat XYZ a pak budu mít jistě čas studovat moudrost předků.)
Právo na štěstí navíc není žádný výmysl. Za základní lidské právo ho uznalo i Generální shromáždění OSN, které k tomu vydalo v roce 2012 rezoluci, v níž se mj. uvádí: „The General Assembly conscious the pursuit of happiness is a fundamental human goal… The General Assembly recognizing the relevance of happiness and well-being as universal goals and aspirations in the lives of human beings around the world and the importance of their recognition in public policy objectives…“[2]
Myslím, že mnou navržený článek 1. Listiny je prostě perfektní a zcela jasně vystihuje to, na čem naše společnost stojí a padá – zlaté pravidlo jednání: „Jednej s jinými tak, jak chceš, aby jednali oni s tebou.“ doplněné o onu čaromocnou substanci štěstí coby „mušky zlaté“. (Jak perfektně se to k sobě hodí, že?) Kdybychom měli v Listině zakotveno právo na štěstí, měli bychom základ pro veškeré své počínání i pro vystupování státu ve vztahu k jednotlivci.
Řekla bych, že je tak akorát čas se vykašlat na celý covid a namísto zmateného reagování na to, na co je nám „dovoleno“ reagovat, bychom měli naopak definovat to pozitivní, čeho chceme docílit. Musíme mít vizi, cíl, jinak budeme jako ti pověstní křečci v kolečku a budeme v podstatě napomáhat těm, kdo to rozhodně se základním právem na štěstí nemyslí dobře.
I kdyby se nám nepodařilo dosáhnout toho, že by stát naše právo na štěstí uznal a zařadil ho do Listiny (navíc ani to není záruka vůbec ničeho, jak jsme se mohli do zhusta přesvědčit), nemusíme zoufat – právo na štěstí je totiž právo přirozené. Nedal nám ho stát. Je naše od samého počátku lidského pokolení. Tak si ho užívejme!
Návrat starého dobrého světa
Po několika měsících běsnění politiků, kteří když pochopili, že jsou chráněni i skrze moc soudní, která neučiní jeden jediný krok, který by snad mohl boj s virem poškodit, se zcela utrhli ze řetězu, nám došlo, že svět tak, jak jsme ho znali, doopravdy přestal existovat a že nemá smysl se snažit o jeho návrat. Navíc jsme si ani nebyli jisti, že si něco takového přejeme – vše, co se dělo před covidem, vedlo přece právě k tomu, co se stalo na jaře 2020. Copak bychom si měli přát návrat lidské lenosti, zmatenosti, slabosti, liknavosti, závislosti na věcech, které nemají hodnotu, a celkového úpadku kvality života? Ne, kdepak. Za to, co bylo před covidem, nemělo cenu se bít, navíc je otázkou, zda vůbec kdy svět fungoval jinak, jen se to v určitých kratičkých časových, místně velmi omezených, úsecích běhu světa, kdy získala navrch svoboda, radost a štěstí, projevovalo méně (příkladem budiž ony krásné devadesátky, které budou navždy nostalgickou připomínkou zábavného světa – v naší geopolitické oblasti, samozřejmě).
Když jsme si uvědomili, že nemá cenu se zabývat politikou (která je tak zranitelná různým našeptáváním a vůči útokům ať už reprezentovaným covidem nebo změnami klimatu nebo jinou katastrofou, kvůli které je třeba pošlapat lidská práva a svobody a zničit životy miliardám bytostí), že se stejně naším úsilím nic nezmění a vše tu už bylo, rozhodli jsme se, že to zkusíme jinak, inspirujeme se životem lidí v těžkých dobách středověku, kdy sice okolnosti byly tíživé, ale přesto lidé dokázali žít. Přiměl nás k tomu již zmiňovaný Tom Hodgkinson a jeho knihy (ostatně od tohoto autora jsem si vypůjčila i název příspěvku – jedna z jeho publikací se jmenuje „Brave Old World“, v českém překladu bohužel prodávaná jako „Staré dobré časy“, čímž chtěl parafrázovat děsivou vizi budoucnosti světa Aldouse Huxleyho „Brave New World“ – ano, i já chci raději žít ve starém dobrém světě a to, co se nabízí dnes, mne nezajímá).
Rozhodli jsme se odejít na malou vesnici, začít obdělávat půdu a pořídit si hejno slepic. Děti jsme nechali v domácím vzdělávání. Nechodíme do restaurací, nejezdíme na drahé dovolené, nelyžujeme a nekupujeme sportovní vybavení. Nepopíjíme cappuccino v moderních městských kavárnách, nemáme nejnovější mobilní telefon. Když se chceme vykoupat, musíme naštípat a donést dřevo a zatopit pod brutarem. Když se chceme večer v kuchyni ohřát, musíme provést totožný úkon. Zatím jsou to jen začátky, ale naším cílem je osvobodit se od toho, co na době „předcovidové“ vnímáme jako zatěžující a negativní. Pořád samozřejmě nakupujeme potraviny, jezdíme autem a používáme normální kuchyňské spotřebiče, ale jsme teď schopni se obejít bez více věcí pro případ, že by kvůli nejrůznějším rozhodnutím a podivným cílům třeba nebyly k mání. Chodíme hodně ven se psy a radujeme se, že nám vyrostly brambory.
Dál pracujeme, ale jsme smířeni o něco víc s tím, že svět je podivné místo k žití, kde si nemůžete být jisti dnem ani hodinou. Právě teď jsme ale zdraví, pospolu a máme přátele. Doufáme, že to tak vydrží a hlavně, že se zlepšíme v anarchismu. Zatím nám to jde nevalně, ale už jsme sklidili první ředkvičky, denně máme svá vlastní vejce a dostatek piva, a to prostě není špatné.