Na moji milovanou dceru začíná krutě dopadat deprese z izolace. Všechno se sešlo naprosto pitomě, nastoupila do nové školy, nikoho nezná a nemá šanci to napravit, protože je jako nejhorší trestanec zavřená ve vězení. Kroužky nefungují a té introvertní dvanáctileté nebožačce se častokrát koulí po tvářích slzy, protože si skoro rok povídá jen s kočkami a ven chodí s mámou (trapné) a se psem a jen občas s bývalou spolužačkou. Mladší bratr je sice po většinu času akceptovatelná bytost, ale tvorové s chromozomem Y nedokážou holčičí společnost nahradit.
Proto jsem naší holce slíbila, že vytroubím do světa, že hledá spřízněnou duši, Brňandu z 5. – 7. třídy základní školy, která má doopravdy ráda zvířata, ideálně chce být kočičí psycholožkou anebo přinejhorším veterinářkou, bavilo by ji chodit ven se psem, vyrábět sliz, líčit se a povídat si.
Kdybyste měli na skladě desetiletého kluka, kterého doopravdy baví hraní her jako je Agricola, Azul, Terra Mystica nebo Osadníci či Elektrárny nebo Bang!, rád si hraje s vojáčky nebo s legem a venku pořádně bojuje s klackem, budeme rovněž vděčni.
Nabídky zasílejte na stavbeznouze@davidzahumensky.cz 🙂
P. S.: Nikdy jsem nevěřila, že budu jako rodič řešit podobnou situaci: depresi dítěte z nucené sociální izolace. Doufám, že jsou všichni odpovědní chrániči spokojeni, že pomalu, ale jistě týrají a mučí děti a ničí jejich krásné duše.