Ten, kdo má ještě pořád nervy číst můj blog, ví, že mým velkým oblíbencem je Karel Kryl. Jednou z mých opravdu milovaných písní je Martina (nebo Martině v sedmi pádech). Vzpomínám na ni často, protože od raného dětství miluju míchaná vajíčka a jím je několikrát týdně (dřív mi je dělávala babička v hnědém kastrůlku a hrozně pečlivě je míchala, takže to byla spíš taková kašička, do které mi mamka přidala tolik pažitky, až byla celá zelená, mňam). Pokaždé si nad svou teflonovou pánví (Babi, já to v kastrůlku bez připálení uklohnit neumím!) broukám: „Smažím si vejce na špeku a ač je očím do breku, ústa se smějí…“ a i když jako flexitarián špek nemám, myslím na KK a obvykle mám v očích mám doopravdy slzy a zpívat můžu s nalomeným hlasem jen hodně potichu, což je pro zbytek rodiny fajn, neb talent na zpěv doopravdy postrádám.
Je neuvěřitelné, jak moc je KK nadčasový. Celý text a hlavně refrén Martiny se mi zdál pro dnešní dobu tak přiléhavý, až se tajil dech.
Ač je to jenom dvě stě kilometrů nebo ještě blíže
A zbývá už jen duše k proclení,
Na politickém barometru setrvalá níže,
A dokud trvá, svět se nezmění.
Po včerejšku si ale říkám, že si dnes večer usmažím vajíčka s veselejší myslí. Měla jsem totiž unikátní možnost vidět, že svět nestojí na politické reprezentaci. To my tvoříme naši realitu. Může být depresivní jako ta, kterou žil Kryl. Nebo může být radostná – jako ta moje včera na psím kroužku s bezvadnými holkami. Sice jim bylo jen mezi 10-13 lety, ale byly veselé, šťastné a když jsem se vrátila po dvou a půl hodinách domů, došlo mi, že jsem těch 150 minut vůbec nemyslela na to, jak špatný je svět tam venku. Můj svět byl světlý a slunečný. Tak díky, holky, a těším se příští týden (a pevně doufám i ve rozšíření druhého kroužku turisticko-„skaustkého“. To bude žůžo život! O pravidelných čtvrtečních setkáních v parku s dospěými, ale i dětmi a psy a já nevím kým ani nemluvě! Hurá!
Doporučuju vám z celého srdce hledat ve světě to hezké. Díky tomu se z naší modré, nikoli zelené (covid pas není náhodou pasem zeleným, že) planety doopravdy může stát dobré místo, přestože na politickém barometru asi bude níže ještě hodně dlouho, možná navždy. Politikové totiž nebudou nikdy dobří, je to jejich přirozenost. A naší přirozeností by mělo být jim neodevzdávat životy a nedovolit jim rozhodovat o tom, jestli budeme šťastní. Na nás záleží, jestli jsou naše duše k mání a k proclení.