Dnes jsem si u snídaně krom bláznivostí ze Seznamzprávy četla také něco chytřejšího, konkrétně rozhovor s panem Beranem v tištěném Echu, které jsme si po delší době (právě kvůli Beranovi) koupili. Celý rozhovor je skvělý (u části s Kulveitem jsem se srdečně zasmála představě, jak ten podivný člověk okusuje ve své pražské garsonce rohlík se salámem!), ale jedna část mne skutečně zaujala.
Každý, komu praktici neposkytli péči, každý, koho odmítli ošetřit v ordinaci, každý, koho nechali doma, dokud se mu tak nezhoršil zdravotní stav, že musel být transportován do nemocnice, kde si buď poležel nebo v horším případě zemřel, každý, takový nebo příbuzní těch méně šťastných by měli rozhodně a co nejdříve „lékaře žalovat. Není to jednoduché a bude to něco stát a možná, že v řadě případů se nic nepodaří prokázat, protože bílé pláště často drží při sobě, ale neměli byste nechat zničení svého zdraví nebo smrt příbuzných jen tak být. Praktici, kteří uzavřeli ordinace, musí nést odpovědnost za své zbabělé chování a za zničené zdraví nebo smrt lidí, kteří jim důvěřují.
Stát by se pak měl zajímat o to, jak je možné, že došlo k takovému selhání primární péče placené z veřejného zdravotního pojištění, jak je možné, že mnozí praktici neléčili, že neprovedli potřebné úkony, neposlali své pacienty na vyšetření nebo je nesledovali a neřešili zhoršení zdravotního stavu. Věřím slovům profesora Berana, že jeho známým, kteří se o pacienty řádně starali, tito neumírali. Takového lékař by si mohl každý přát, v našem státě ale mnohdy marně.