Nepochybně si každý pamatuje na hlavní heslo očkovací kampaně: „Udělejte tečku za koronavirem.“ Mnozí lidé skutečně státu uvěřili a nechali se naočkovat nikoli z nějakého hloupého důvodu jakým je příklad cestování nebo přístup ke službám, ale proto, že chtěli, aby to všechno doopravdy skončilo. Já sama k nim svým způsobem cítím respekt, protože tato motivace sama o sobě není ze společenského hlediska špatná (obětovat něco ze sebe ve prospěch druhých – kdyby byla mobilizace proti nepříteli, jistě by bylo chvályhodné narukovat a bránit vlast, kterou milujeme). Jen je třeba vážit, jestli je či není na místě o úmyslech státu pochybovat.
Ti, kdo se nechali očkovat z důvodu učinění tečky, musí být nepochybně zklamáni z toho, jak moc je stát podvedl. Taková prachsprostá lež to byla! Právě za takového člověka dnes psal žalobu David (ano, jsme divná domácnost, vytanulo-li vám na mysli právě toto).
David v argumentaci vyšel z toho, že zde existují nějaká legitimní očekávání občanů, která stát prostě nesmí jen tak bez potrestání zklamat. Proto do žaloby mj. napsal:
Navrhovatel je přesvědčen, že odpůrce tím, že přes rok realizoval informační kampaň o „tečce za koronavirem“ a vydával
potvrzení o očkování bez omezení platnosti (jakož i mimořádná opatření, kde bezinfekčnost po očkování nebyla časově omezena, navíc toto pojetí bránil v soudních sporech před NSS, kde bylo zpochybňováno), vyvolal legitimní očekávání mezi odpůrcem a navrhovatelem jako adresátem právní regulace. Odpůrce jako orgán veřejné moci vytvořil tuto situaci, které navrhovatel jako její adresát regulace s důvěrou v akty a činnost vrchnostenského orgánu přizpůsobil své jednání (nechal se naočkovat 2 dávkami vakcíny) a spoléhal na to, že ve své důvěře nebude zklamán.
Za pravdu mu dal i ctihodný soudce NSS Langášek, který na nějaké breptálistické akci Právnické fakulty MU (tj. tam, kde se plamenně hovoří a mluvčí si přijdou jako velcí hrdinové, aby pak v reálu zalezli hodně hluboko a nic nedělali) řekl:
Již ve zmiňovaném prvním senátním nálezu, v němž se vyhovující výrok opíral o koncept ochrany legitimního očekávání, se tedy promítají různé druhy legitimního očekávání, jak jsou známy právní vědě zahraniční. Jde jednak o ochranu legitimního očekávání v souvislosti s ochranou vlastnického práva, v širším smyslu majetku, jednak o ochranu legitimního očekávání jako jednoho z principů ovládajících správní právo, jindy považovaného za součást souboru principů dobré správy. Ve druhém ze zmiňovaných případů jde typicky o vertikální vztah mezi orgánem veřejné moci a adresátem právní regulace a objevuje se tehdy, kdy orgán veřejné moci vytvoří určitou situaci, jíž adresát regulace s důvěrou v akty vrchnostenského orgánu přizpůsobil své jednání a spoléhal na to, že ve své důvěře nebude zklamán. Příkladem této koncepce je např. ochrana legitimního očekávání v britském správním právu, založená „ujištěním“ (representation) správního orgánu, jeho deklarovanou politikou, směrnicí jeho činnosti či ustálenou aplikační praxí. Z hlediska právních následků ochrany legitimního očekávání může jít o ochranu legitimního očekávání určitého procesního postupu (např. požadavek slyšení stran v případě, že správní orgán hodlá postupovat jinak, než jak adresáti legitimně očekávali, nebo povinnost upozornit je předem na změnu, aby rozhodnutí nebylo překvapivé), anebo se může legitimní očekávání přetavit do hmotného nároku; to např. v případě, že odchýlení se od očekávaného postupu již není možné a subjektu vznikl právem chráněný nárok na určitý výsledek správní činnosti.
No nesedí to na akci „jedna tečka za druhou“ jako prdel na hrnec?