Žaloba na výhradu svědomí proti očkování

Jak asi víte, podala jsem zase znovu „buddhistickou žalobu“, prostřednictvím kterém žádám, abych získala náboženskou výjimku z očkování.

NSS: já se nevzdám – buddhistická žaloba znova podaná

Protože NSS se tváří, že buddhismus v podstatě neexistuje a že i kdyby ano, žádnou výjimku si nezasloužím, protože si to všechno vlastně vymýšlím a celkově jsou Buddhova učení pěkná pakárna, rozhodla jsem se, že napíšu žalobu na „civilní“ výhradu svědomí jako překážky v očkování. Buddhismus je navíc s tímto mým světským pohledm parádně v souladu. (Jak taky jinak – nemohla bych přece jednat v rozporu s ním!)

Jak se pozná, že máte svědomí?

Říkám si totiž, kdo jiný by mohl v této republice vůbec prokázat, že je nucení do plnění covidích povinností a zašlapání lidské svobody a důstojnosti do země proti jeho světonázoru, než já? Těžko někdo jiný! Pročítám si totiž zpětně svoje blogy. Od prvopočátku, byť tehdy ještě trochu zmateně (třeba když jsem si v březnu 2020 myslela, že v Německu to bude lepší! LOL.), vystupuju proti tomu, co se děje a mnohdy jsme prokázala dokonce věštecké schopnosti. Tak co, milí NSS ko*oti, utkáme se znovu? Já se těším. Nikdy mi nebude na obtíž udělat další krok v boji za svobodu všech lidských bytostí, kapišto? Nemáte šanci uniknout.

Tohle bylo, zcela namátkou, jedno z mých nejranějších covidích děl.

Společně pro budoucnost, demokracii, svobodu a zdraví

Jo a ko*oti, vzpomeňte si pak, co tehdy, v dubnu 2020, psali jiní dnešní velcí bojovníci proti covidu:

Jenže demokracie neznamená, že si každý může dělat, co chce, aneb právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého, a pokud o něčem rozhodnou demokraticky zvolené instituce, musíme to, byť třeba někdy se skřípajícími zuby nebo komentářem, jak bychom to udělali lépe (to ale moc neslyšíme, převažuje kritika), akceptovat. Protože kdo jiný by to měl rozhodovat? Nikoho jiného v demokracii neznám, než ve svobodných volbách zvolené orgány. A to, že někdo prostě se neumí nikdy přizpůsobit, a plete si demokracii s právem „já si budu vždy dělat, co chci“, a „jen můj názor je ten jediný správný“, s tím ať jde do háje. Jaký je rozdíl mezi výrokem – nebudu nosit roušku, protože mi to nemá kdo co nařizovat, a výrokem nebudu platit daně, protože mi to nemá kdo co nařizovat? Buďme proto opatrní v úsudku., protože za velkými slovy bývá často velká malost. Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky. Zda zkrátka všichni moc nekalkulují, a nezapomínají na to, že i oni mohou skončit na ARU jako britský premiér.

A jestli se ptáte, tak ne, nikdy mne to nepřestane bavit připomínat. Je to totiž doopravdy srandovní, jací lidi jsou.