Diskriminace je dvousečná zbraň. Na jednu stranu je naše lidské soužití doopravdy nespravedlivé třeba k matkám, které se musí starat o děti a kvůli tomu se nedokáží tak snadno uchytit na trhu práce. Je nespravedlivá k lidem 50+, kteří už podle představ zaměstnavatelů nestíhají digitální tempo nové doby. Na druhou stranu je diskriminace snadno zneužitelná a ohrožuje už tak fragilní společnost. Antidiskriminační právo často buď nenávidíte nebo ho zbožšťujete.
Náš vztah k antidiskriminačnímu právu byl doposud více než vlažný (i když zkušenost s ním David má – psal antidiskriminační reporty pro EU). Víte ale proč? Protože se nás netýkaly zásahy do práv, které by právě tato kategorie práva pokrývala. Jako ještě docela mladí právníci (a ano, milý pane prezidente, David má IQ dost vysoké na to, aby byl členem Mensa, když už Vás to zajímá a Vendula sice testy nepodstoupila, ale má aspoň červený diplom) se nestřetáváme s tím, že by něco nešlo. Do této situace jsme se dostali až teď, kdy jsme nuceni podrobit se naprosto nesmyslným příkazům, zákazům, výhružkám a kdy jsme se sami naplno přesvědčili, že i když má člověk tisíckrát pravdu, soudy mu nemusí vyhovět.
Došlo tedy na antidiskriminační žalobu, kterou právě dnes dostal do datové schránky Obvodní sodu pro Prahu 2. V žalobě Vendula namítá hlavně to, že na ni jako na ženu má zahalování obličeje mnohem vážnější dopady než na muže. V situaci, kdy islám zapouští kořeny ve všech evropských státech a kdy hrozí, že se bude rozhodovat podle práva šariá, je pro ženy velkým rizikem přijít o jakoukoli svobodu. Zahalování obličejů do naší kultury nepatří a nehodláme se s tím smířit.
Další Vendulinou námitkou je, že bytostně věří v existenci přirozených práv a svobod lidských bytostí. Toto hluboké mravní přesvědčení není možné shodit odkazem na to, že zde máme nemoc, jejíž smrtnost se neodbytně blíží smrtnosti „obyčejné chřipky“ (která vůbec není obyčejná, ale fanoušky covidu je zesměšňovaná). Jaký je rozdíl v ochraně, která by měla přináležet víře v Alláha a víře v nezadatelná práva člověka a občana? Subjektivně velký ve prospěch svobody, objektivně z pohledu ateisty žádný.
Poslední Vendulinou námitkou je spíše teoretická úvaha o tom, zda jsou soudci nadřazeni svým postavením advokátům. Obě kategorie právníků absolvovaly tutéž školu, zkoušky, které musí složit, jsou zaměnitelné (advokáti mohou být soudci a soudci zase advokáty). Přesto jsou advokáti a advokátní koncipienti neodůvodněně diskriminováni – jak jinak by totiž bylo možné, aby se ve školách zřízených ministerstvem spravedlnosti nemusely nosit roušky a na povinných vzdělávacích seminářích pořádaných naší Českou advokátní komorou ano? Jsou tedy soudci, jejich asistenti nebo justiční čekatelé, nadřazeni jiným právníkům?
Těšíme se, až nám na tyto složité otázky soudci odpoví.
Žalobu si můžete přečíst zde.