Musím říct, že mne v dnešní době hodně zarazil rozsudek Evropského soudního dvora, který se přiklonil na stranu zaměstnavatelů žalovaných muslimkami za to, že jim zakazovali nosit na pracovišti šátky. Když naše společnosti uznaly, že je naprosto přijatelné, nebo lépe řečeno žádoucí, abychom si všichni zahalovali na veřejnosti tváře, nedává pražádný smysl zakazovat ženám, aby nosily pokrývku hlavy. Brzy padne, pokud se tak již nestalo, dřívější názor Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého do naší kultury zahalené obličeje nepatří. Bohužel…
Musím předeslat, že jsem zatím rozhodnutí Soudního dvora nečetla. Jsem zvědavá na jeho přesný obsah. Zatím si ale troufnu říci, že s tímto názorem rozhodně nesouhlasím. Není to proto, že bych snad považovala islám za pohodové náboženství, které na ostatní nemá vůbec žádný vliv, a je naším úkolem ho tolerovat a dovolit jeho vyznavačům prakticky cokoliv. To ani omylem. Naopak si myslím, že i přes celou akci koronavirus, je politický islám naším úhlavním nepřítelem. Jeho spojenectví s levicovými liberály je dokonce až strašidelné. Přesto si ale stojím za názorem, že zakazovat zahalování vlasů je absurdní (na rozdíl od zahalování obličejů, to skutečně nemá ve slušné společnosti co dělat – od pradávna se přece snaží svoji identitu skrýt hlavně zločinci).
Mně osobně muslimské ženy se šátkem nevadí. Necítím se jimi být ohrožena, protože vím, že se nepodvolím islámu a že budu navždy bojovat za to, aby ti, kdo žijí v jeho područí, se mohli jednou svobodně nadechnout. Myslím, že prodavačka v drogerii není hrozba. Když se mi to nebude líbit, budu chodit holt do jiného obchodu. Problém může samozřejmě nastat u náboženských symbolů ve školách. Nebudou-li ovšem děti vystaveny žádné další propagandě, což je nepřijatelné, samotný šátek opět nemá moc je ohrozit, zvláště když s nimi rodiče o nebezpečí politického islámu řádně a rozumně mluví. Když zakážeme muslimským ženám nosit šátky, pak je vyloučíme ze společnosti a odsoudíme je k tomu, že nebudou mít možnost poznat normální svět a rozhodnout se, jestli se třeba na islám nechtějí vykašlat (i když pak samozřejmě riskují nejvyšší trest – smrt – odpadlíci to totiž mají v islámu pěkně nahnuté).
K tomuto závěru mne pudí jedna jediná myšlenka: jestliže jsme tak křehká společnost, jejíž hodnoty nedokážou unést muslimky se šátkem (mimochodem jde o největší oběti islámu, vždyť právě tyto ženy jsou podle islámu podřadnými tvory nevalné hodnoty) , pak nám asi patří zničení a podvolení se. Jestliže jsou naopak naše východiska (tj. lidská práva a svobody) silná, pak ustojí vše a my s nimi. Kdybychom si byli jisti tím, kdo jsme a kam směřujeme, nemohlo by nás ohrozit nic, protože bychom jednoduše nic takového nepřipustili. Mohli bychom si dovolit existenci islámu v naší společnosti, ale efektivně a neustále bychom mu přistřihovali křídla, aby se nemohl rozletět tam, kam už nechceme, tam, kde by jeho působení již ničilo naše zájmy.
Covid (a teď tornáda, povodně a nejrůznější jiné živly, které ještě přijdou) bohužel odhalil, jak moc slabí jsme a že stojíme jen na hliněných nohou. Proto nás politický islám dokáže rozložit a ovládnout. Proto jsme si nechali líbit to, jak s námi zachází naše vlastní vlády. Strach je bohužel ten nejhorší vládce. Když jsme slabí, zničí nás cokoliv, co si kdo zamane. Když bychom byli silní, mohli bychom nechat náboženství být a dát jim jen takový prostor, jaký si náboženství zaslouží. Pak by tu mohla klidně koexistovat se zbytkem „ateistické“ společnosti (která ale ve skutečnosti vůbec není ateistická, protože co je celé covidové šílenství jiného než víra) a vůbec nic by se nedělo. Protože ale nevíme, čí jsme, pak musíme bojovat se šátky jako diví a stejně nedosáhneme vůbec žádných povzbudivých výsledků.
Pro mne osobně bylo podstatné nepřipustit, aby se stala norma ze zahalování obličejů. Vidět lidem do tváře je pro náš kulturní okruh klíčové. To se mi ale nepodařilo. Proto mě vůbec nezajímá, jestli mají či nemají muslimské ženy šátkem omotanou hlavu. Věřím totiž, že s islámem stejně nemůžeme bojovat jako naši předkové – mečem. Neporazíme je u bran Vídně. Jsou tu a nemůžeme se jich zbavit, jakkoliv s nepěknými názory Mohammeda nesouhlasíme a hnusí se nám. Nemůžeme muslimy popravit, nemůžeme je vyexpedovat na Měsíc nebo aspoň do jejich zemí původu. Neměli bychom nic takového chtít. Jsou tu s námi (bránit se můžeme leda další migraci, kde je tato snaha více než oprávněná a žádoucí). Naším úkolem je jediné – posilovat naše hodnoty – hlavně svobdu – tak, aby ji nemohl islám ohrozit, aby byla pevnější a stabilnější. A hlavně se musíme chovat tak, aby se to líbilo druhým a aby měli zájem žít stejně. Zatím se nám to tedy vůbec nedaří.