Když jsem 23. ledna byla s Davidem na ranní kávě v bezvadné brněnské kavárně Park Lane, která je teď smutně zavřená, viděli jsme v Hospodářských novinách hlavní zprávu. Byla o čínském viru. V tu dobu už se šířil a nikdo nevěděl, co komunistická Čína tají. Dostala jsem strach.
David ten den letěl do Moskvy. Bála jsem se. Lidé okolo mne se tvářili ležérně, mnozí dokonce ani o nějakém Wuchanu ani neslyšeli. Já jsem nakoupila nanošátky pro nás dva a nanoroušky pro děti, dezinfekci, paralen a kapky na kašel. Pak jsme volala manželovi do Ruska. Byla jsem vystrašená. Co se to dělo? Začala jsem, jak je mým dobrým zvykem, číst nikoli novinové články, ale vyjádření odborníků. A neuklidnilo mě to. Dozvěděla jsem se totiž už v lednu, že průběh pravděpodobně zhoršují autoimunitní onemocnění. Ano, já sama mám lupénku. Mojí blízcí mají jiné zdravotní problémy. Měla jsem strach.
Pak se virus dostal do Evropy, proudily k nám informace o mrtvých z Itálie. A pak byl březen a virus překročil hranice naší republiky. Ještě pořád jsem psala kamarádům, zda se už konečně taky bojí. Mnozí si zachovávali bohorovný klid.
Pak Babiš zavřel školy, vysoké školy a uvrhl Česko do karantény. Bála jsme se o rodinu. Pak přišel zlom. Babiš bezostyšně začal zneužívat své postavení, odmítl respektovat ústavní principy a zahodil ve jménu boje za největší bezpečnost a blaho lidu všechno, zač se naši předkové bili. Rozhodla jsem se, že už není čas na osobní bolístky a že je třeba namísto strachu oprášit odvahu.
Od 16. 3. 2020 se svému strachu dívám do očí. Lupénka je tu se mnou pořád, stejně jako nemocná štítná žláza. Jestli mě má zabít koronavirus, tak ať to udělá, je to důstojný soupeř. Doufám ale, že se mu to nepodaří. O své zdraví se starám, chodím roky na všechny kontroly, zdravě jím a hýbu se. Jestli je nyní dáno, že mám umřít, umřu na koronavirus, nebo s ním anebo i bez něj třeba při autonehodě. Takový je život.
Strach mám pořád. O blízké, o všechny lidi, kteří budou muset jít do nemocnice a o ty, kdo se o ně v nemocnicích musí starat. O ty, kdo jsou už teď finančně na dně a nemají žádnou možnost se o sebe postarat a uživit se. O ty, kdo budou žít tu bezhlavě zdevastovanou budoucnost.
Od 16. 3. 2020 ale vím, že se nikdy nevzdám toho, abych bojovala za naše svobody a práva. Můžeme mít obojí – bezpečnost i svobody. Bezpečnost bez svobod si ale může Babiš a každý jiný podobný strčit za klobouk. Život v kleci nestojí za to žít.
Věřím, že náš stát se zvetí a že se do jeho vedení konečně dostanou lidé, kteří chápou, že lidská práva a demokracie jsou esencí našeho bytí. Jsem ale realista. Proto si od včerejška vyřizuji získání německého státního občanství po předcích. K šití roušek mě snad v Německu nikdo nutit nebude, ani kdyby se Babiš utweetoval k smrti.
P. S. Na co se teď dívám? Znáte skvělý film Vyšší princip? Mrkněte se. Pro nás Němce ideální kousek 🙂