V sobotu jsem se účastnila demonstrace v Brně jako řečník. Bohužel asi naposled. Nedokážu chodit na demonstrace, kde zaznívají informace, se kterými se bohužel nemůžu z morálního hlediska ztotožnit.
Mimo jiné na bylo na demonstraci řečeno: „Ty zmetky, ty nejvyšší, to asi už víte, protože ty informace sháníte, tak je takovýto jedno procento těch hajzlíků, který vznikly z nějakejch židovskejch a nacistickejch rodin a my jsme si mysleli vlastně po druhý světový válce, že jsme všichni na pohodu. Začali jsme žít v těch našich bublinách a důvěřovat, že všichni to s námi myslí dobře.“
Od těchto a jiných vyjádření, která zazněla, se distancuju a do budoucna musím hledat jiné cesty, jak chránit svobodu. Věřím, že nejsem sama, kdo to tak cítí. Plně chápu, že je situace strašně těžká. Pro mě taky. Snažím se najít vysvětlení pro to, co se děje. Nemůže mi stačit, „že je zde virus a že chráníme zranitelné a že to máme vydržet.“ Já sama mám svoji vlastní teorii, ale není můj úkol říkat, co je podle mě za tím vším. To je na lidech. Nevěřím, že někdy můžeme být jednotní v názoru. To je absurdní názor. Neshodnu se s řečníky, kteří byli na demonstraci, shodnu se spíše s názory Lukáše Pollerta nebo Jiřího Berana. Bojím se radikálních řešení, bojím se křiku na demonstracích a bojím se obviňování židů. To nedává žádný smysl. Bojím se toho, že přesně tohle odradí ty, které potřebujeme – naše spoluobčany. Nechtějte po mě, abych to svou přítomností legitimizovala.
Pořád pevně stojím za tím, že mají! probíhat demonstrace. Je to legitimní prostředek, jak lidé mohou vyjádřit názor a vůli. I když nesouhlasím s tím, co někdo říká, je mojí povinností trvat na tom, aby každý mohl říkat, co uzná za vhodné. Současně ale tito řečníci musí strpět, že jsou jejich slova podrobena kritice nebo odmítána. A je zase na řečníkovi, jestli ho názor oponenta zajímá a bude jej reflektovat, nebo ne. Ačkoli teda budu bojovat za svobodu slova, je mojí povinností pečlivě vybírat, zda mohu svojí účastí akci podpořit nebo ne. To by měl vždy zvažovat každý z občanů. Nepůjdu proto na demonstraci nácků a nepůjdu na akci Rebelů proti vyhynutí, protože s jejich názory a projevy nesouhlasím a nemůžu je podpořit.
Umím si například představit, že se neshodneme s mnoha lidmi v našem pohledu na politický islám. Někdo nesouhlasí vůbec s tím, že je politický islám problém. Jiný si zase myslí, že problém jsou samotní muslimové – lidé, což já nikdy nemůžu připustit – vždycky budu trvat na tom, že kritizovat máme jen onu ideologii, která je v příkrém rozporu s našimi evropskými hodnotami, nikoli lidi, kteří ve skutečnosti kvůli politickému islámu nejvíc trpí.
Nemůžeme chtít, abyste náš názor akceptovali. Můžeme se jen snažit předkládat natolik kvalitní argumenty, že někoho zaujmou a řekne si: „Ano, o tom si zjistím víc.“
Osobně se obávám, že když nedokážeme teď najít cestu ven z téhle hrůzy skrze demokracii a ochranu lidských práv a svobod, může se k moci snadno dostat někdo, kdo to s lidmi nebude vůbec myslet dobře. Historickou zkušenost už dávno máme a ne jednu. Důležité je proto jen jedno, zachovat klid, rozvahu, nerozdmýchávat vášně a hlavně nehledat snadná řešení.