Od zítřka můžu být tím, čím všechny holky touží být: ústavní soudkyní, senátorkou nebo dokonce prezidentkou. Zítra mi bude čtyřicet. Právě sedím v kuchyni, do které si mě naši přivezli ze znojemské porodnice v roce 1981. Koukám na Večernici, na níž se možná dívala moje babička, když se snažila to malé příšerné řvouně (mě) uspat. Bylo jí necelých 43 let, když se stala prarodičkou. Kéž bych já měla takové obyčejné starosti a kéž bych žila znovu v osmedesátkách, které byly z dnešního pohledu šťastným, bezstarostným a veselým obdobím našich dějin, říkám si, když dumám nad tím, že bych si měla udělat chlebíčky, protože to možná budou poslední narozeninové chlebíčky v mém životě. Čtyřicáté první narozeniny můžeme slavit v úplně jiném světě.
Albert Einstein říkal, že neví, jak bude probíhat třetí světová válka, ale tu čtvrtou, že povedeme klacky a kameny. Nejsem sice nijak zvlášť chytrá (jediné, v čem bych se mohla A. E. podobat, to je háro, protože jsme u kadeřnice nebyla víc než dva roky a je to vidět, zvláště po ránu. Sakra, jak já toužím po pěkně ostříhaných vlasech! Za čas budu říkat: jak já toužím po možnosti obarvit si vlasy, až se provalí, že jsem úplně šedovlasá), ale musím říct, že si myslím totéž. Když přemýšlím o naší budoucnosti, neubráním se černým myšlenkám a vidím to podobně, jako autor tohoto článku na D-FENS.
Naše nová vláda, které snad nějaké obrovské naivky mezi voliči skutečně věřili, že to všechno nějak změní, protože to, co se dělo, přece byla vina Babiše, na nás chystá mnoho podrazů a škaredých věcí. Je nepochybné, že po Vánocích a Silvestru budeme pokáráni, že jsme se stýkali a dostaneme trest. Přísnější opatření. Vláda nepochybně bude „naslouchat vědcům“. Jak s covidem, tak se vším ostatním, zejm. pak s urputným bojem s CO2). Co nebudeme smět? Vycházet na 500 metrů? Po 21. hodině? Do obchodu pro jiné zboží než mouku a olej a cukr? Jednou za tři dny? Nebudeme moci ani pracovat a nakupovat online? Nebudeme smět přes hranice okresů, ani k lékaři (nebo se zbytečnými zvířaty k veterináři), pokud to nebude životně nutné? Budeme mít povinné očkování všech po tvrdými tresty? Válek už to evidentně plánuje.
Omikron ale evidentně nestačí, pořád je ještě co ničit a rozbíjet, je prostě třeba přidat. Je třeba víc mučit, víc ubližovat, víc strašit. U nás lidi děsí Flegr, v Evropě se nepochybně také podobná individua činí, občané jsou vystresovaní a ztýraní a díky tomu poslušní. Státy cvičí na globální ekonomický kolaps. To není ani trochu legrace. Pořád se ale najdou tací, kteří to schvalují, kteří věří, že rouška chrání, že testy fungují a že lékaři padají na hubu, naočkovat ještě dva lidi, přidat šestou dávku a že je třeba ještě 14 dní vydržet a pak už už nastane zázrak a svět se vrátí do normálu.
Kdybych byla prezidentkou, ani na okamžik bych něco takového, co se dnes děje, nepodpořila. Neustoupila bych zlu. Nechtěla bych si takhle dodrbat karmu. Vždyť to, co dělají dnešní vládci, je to nejhorší, co se kdy v historii lidstva stalo. To nejhorší. Bez jakékoliv debaty. Spoléhat se ale na prezidenta jako osvícenou bytost, to je blbost. Náš první a poslední dobrý prezident byl Masaryk. Vypadá to, že to byla spíše historická anomálie, než nějaká danost, na kterou lze spoléhat. Nemůžeme čekat, že se někdo dobrý objeví. Kde by se totiž až do dnešního dne schovával?
Večernici už nevidím. Jdu zavřít slepice do chlíva, aby nezmrzly. David píše další kovidí žaloby. Jedeme už druhou stovku soudních sporů. Jsem vyčerpaná, uvědomuju si, že mě protivník pomalu, ale jistě má skoro tam, kde mě chce mít – v koutě, kdy už nebudu vědět, proč psát další příspěvek na blog, proč udělat další setkání, proč se s Davidem bavit o další žalobě. Možná je to věkem nebo tím, že štěně je jako mimino a nenechá nás pořádně vyspat. Nevím. Budu si k narozeninám přát, abych v tom všem každý den našla něco legračního. Jedině tak se to dá přežít. A teď jdu a dám si pivo. Dnes mám aspoň výmluvu – ty příšerné čtyřicátiny. Přijdu si jako dinosaurus před vyhynutím.