Jsem v babiččině kuchyni. včera jsem si udělala 5 těst na cukroví a za chvíli vytáhnou staré formičky a upeču dětem něco na zub. Neskromně si na rozdíl od většiny populace myslím, že moje vanilkové rohlíčky jsou mnohem lepší než babiččiny. Vánoce se kvapem blíží, zítra zapálíme druhou svíčku na adventním věnci, děti pomalu, ale jistě likvidují kalendáře a zítra je snad k mé velké radosti konečně odnese čert a bude pokoj a mír.
Protože jsem v tak dobré rozjímací náladě, povím vám jednu pohádku o tom, jak jsme se vyhnuli povinnému očkování. Nic z ní nikdo nemůže dovozovat. Je to jen pohádka.
Bylo nebylo v roce 2009 se nám narodila krásná dceruška. Protože v té době bylo ještě povinné nelidské vopíchání novorozenců už v porodnici (aby téměř nikdo systému neunikl) vakcínou proti TBC, zakázali jsme lékařům, aby ji do těla naší princezny vpravili. O tomto očkování a jeho vážných negativních následcích jsme měli nejen my silné pochyby. Zvážili jsme po pečlivé úvaze všechna pro a proti a následovali učení Buddhy: „Nevěřte ničemu jen proto, že jste to slyšeli. Nevěřte ničemu jen proto, že to říká mnoho lidí. Nevěřte ničemu jen proto, že jste to četli ve svatých knihách. Nevěřte ničemu jen proto, že to řekli vaši učitelé. Nevěřte tradicím jen proto, že jsou drženy po mnoho generací. Po důkladném pozorování a analýze, poté, co jste zjistili, že něco odpovídá důvodu a vede k dobru a prospěchu jednotlivce a všech, poté to přijměte a žijte dle toho.“
Nevěřili jsme státu a jeho vakcinačním dobrodějům, nevěřili jsme „vědcům“. Věřili jsme našemu vlastnímu pozorování a analýze (David se kvůli tomu pro konzultaci setkal s tehdejším šéfem Národní jednotky dohledu nad TBC). Naše děti tedy žádnou TBC vakcínu nemají, ačkoliv v okamžiku jejich narození a příslušného stáří byla povinná.
Tehdejší pediatrička naší dcery byla k očkování celkem laxní, ačkoliv byla na maloměstě a nikdo by to do ní neřekl. Pravila, že je jí to jedno, za důležitý považuje jen tetanus, ale že nechce mít oplétačky a ať se nahlásíme na hygienu sami, že jsme spáchali přestupek. Jak pravila, David neprodleně učinil.
Na KHS z toho samoudání byli trochu vedle. David byl už tehdy známý bojovník za svobodu očkování (vidíte aspoň, že jsme v tomto skutečně mnoho let konzistentní a nevedeme hloupé řeči typu „klasické očkování je v pořádku a ozkoušené“, protože přesně tyhle kecy a schvalování povinné vakcinace dětí nás dostaly tam, kde jsme). Zahájili s námi přestupkové řízení. Výsledkem byla pokuta, tuším 400,- Kč dohromady pro oba dva nezbedné rodiče malého neočkovance.
Co z pohádky plyne?
Když vás stát nutí do povinného očkování, co nejdřív se sami udejte. Ideálně také stručně vysvětlete svoje argumenty (nejde o to snažit se KHS přesvědčit, ale vyložit, že jste zvážili všechna pro a proti a z těch a těch důvodů povinnost nesplníte). Pokuta je (zatím) jednorázová v maximální výši 10.000,- a nemůžete být za stejný přestupek potrestáni dvakrát. Jiná věc bohužel je, když je očkování podmínkou výkonu práce na vybraných pracovištích.
A jak může stát takovou povinnost vymáhat?
O tom, jak přesně to bude vynucováno, se diskutuje i v Rakousku. Existují různé modely. Náš model je, že tomu, kdo neočkuje sebe nebo nenechá očkovat svoje dítě, hrozí pokuta až 10 tisíc korun, kterou je možné ukládat jen jednorázově. Čili pokud se ten zákon nezmění, tak donucování bude touto jednorázovou pokutou.
Já těm šedesátkníkům a výš docela závidím. Proč jsem zase diskriminovaná kvůli věku? Myslím totiž, že takto hladce to časem už nepůjde. Proč nemůže být sakra očkování povinné pro 5+? Za maximálně 60.000,- bych měla pokoj pro celou rodinu.