Žasnu nad tím, kolik ústenek a respirátorů, plastových rukavic a polystyrenových krabic na jídlo se vyprodukuje a vyhodí. Říkám si, kde jsou všichni ti hrdinní bojovníci za planetu, kteří ještě v roce 2019 s neúnavnou pravidelností upozorňovali každého, i ty, kdo vůbec nebyli ochotni naslouchat, na to, jak otřesné dopady na životní prostředí má byť jedno jediné brčko, které si nezvedení rozmazlení haranti dají do limonády. Proč dnes nehořekují nad poházenými rouškami, které budou naši přírodu zatěžovat ještě desítky let? Proč nebrečí nad krabicemi, do kterých se úplně zbytečně vydává jídlo ze smutných okýnek zavřených hospod? Jak to, že je netrápí kelímky, do kterých se nalévá černá káva? Planeta pláče a ti, kdo předstírají lásku k ní, mlčí.
Já osobně jsem bývala vždy zapálená ekologická aktivistka, o tom jsme už psala. Přesto mi byly počiny Extinction Rebllion a nejrůznějších frakcí progresivní levice z duše odporné, protože jejich cílem bylo jediné – zničit svobodu a radost lidských bytostí. Věřila jsem vždy, že přece musí existovat možnost, že se lidé dobrovolně rozhodnou být dobří, šetrní a moudří. Ano, můžete si mi smát, ale mně vždycky záleželo na obojím stejnou měrou – na životním prostředí i na svobodě, i když jsem nesnášela ty, kdo v parném létě plýtvali vodou na anglický trávník a skřípala zuby nad nafťáky, které mi smrděly pod nos, když jsme čekávala na zastávce MHD (dnes na ní už čekat nemůžu, protože by mne nějací odpovědní mohli umlátit za to, že nemám respirátor).
Ano, životní prostředí je pořád moje srdcovka. A proto už nemůžu nečinně přihlížet tomu, jak planetu ničíme kvůli nesmyslným ústenkám, respirátorům a balení všeho možného do deseti vrstev igelitu a rozvážení každé blbosti z e-shopu namísto normálního stravování se v restauraci z talířů a nákupů pastelek v papírnictví na rohu, kam dojdete pěšky.