Podle očekávání dopadla volební ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Soudci Jirsa, Sládeček a Lichovník ji odmítli (sp. zn. je I. ÚS 3147/20).
Věc přitom byla celkem pikantní. Abych poukázal na to, že ministerstvo „zapomnělo“ na četné výjimky z povinnosti nosit roušky ve vnitřních prostorách staveb, odmítl jsem před volební komisí ukázat nezarouškovaný obličej. Členové volební komise si s tím nevěděli rady a po několika telefonátech „nahoru“ mě prostě volit nenechali.
Mým hlavním cílem ale bylo poukázat na to, že rouškové opatření nezná výjimku pro přinejmenším stovky tisíc (možná i více než milion) lidí, kteří trpí astmatem a jinými dýchacími problémy. Pro tyto lidi ministr zdravotnictví do dnešního dne nepřipustil výjimku a i když mnozí z nich mají potvrzení od lékaře, že by roušku nosit neměli (jako naše klientka), jsou nuceni se pod hadrem dusit, nebo se nechat na každém kroku napadat a ponižovat od zastánců zahalené tváře, nebo vyhazovat z obchodů a hromadné dopravy od „aktivních“ sekuriťáků a průvodčích.
KS v Brně přitom konstatoval toto: „Pokud navrhovatel namítal, že opatření Ministerstva zdravotnictví mohlo odradit „množství osob“ od toho, aby k volbám šlo, jistě s ním lze souhlasit.“ Soudci Petr Šebek, Kateřina Kopečková a Martin Kopa přesto návrh zamítli. V podané ústavní stížnosti jsem namítal vnitřní rozpornost jejich rozhodnutí i řadu procesních chyb.
Rozhodnutí soudců krajského i ústavního soudu spojuje alibismus a snaha vyhnout se zaujetí stanoviska k podstatě problému: Je v pořádku, že v zájmu údajné ochrany zdraví některých lidí (zejména hodně nemocných a starých) ničíme zdraví lidem jiným? Přestože se mi podařilo prokázat, že rouškové opatření ministerstva společně s prohlášeními ministerstva vnitra o tom, že kdo nebude mít u voleb roušku, dostane pokutu, mohlo odradit řadu lidí od toho, aby k volbám přišli, a přestože jsem statistikami odložil, že jen astmatem v ČR trpí asi milion lidí, soudci na mě přenesli břemeno důkazu k tomu, že skutečně došlo k ovlivnění voleb. Co více jsem ale měl prokázat, než že možná nešly k volbám stovky tisíc oprávněných voličů?
S ústavními soudci nehnul ani fakt, že Městský soud v Praze následně prohlásil rouškové opatření za nezákonné (přitom na základě podobné argumentace, kterou jsem uplatnil v návrhu ohledně voleb). Nezbývá tedy, než ocitovat advokáta Václava Vlka: „To je blbost a šlendrián. Šlendrián mající podstatu v tom, že všichni tolerují vládě, že nezdůvodňuje svoje kroky… Velký podíl vinny na tom máme my právníci: soudy, včetně Ústavního, že to tolerovali už na jaře, a my advokáti, že to nežalujeme.“
Naštěstí to o advokátech už není tak úplně pravda a žalob proti opatřením exekutivy stále přibývá.