„Pokud připustíme, aby lidská bytost v naší velmi bohaté a marnotratné civilizaci strádala bez obydlí či lékařské péče, zasahujeme tím nejen do jejího práva na soukromí či zdravotní péči, ale i do samotné substance její lidské důstojnosti. Do lidské důstojnosti však můžeme zasáhnout i tím, že z této lidské bytosti učiníme objekt péče státu či odborníků, aniž bychom ji respektovali jako aktivní subjekt, který rozhoduje v rámci svých schopností o svém osudu.“ Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu
Když jsem já psala klimaticko-rouškovou žalobu, David mezitím napsal stížnost k Ústavnímu soudu na zásah do lidské důstojnosti. A to nás obojí napadlo teprve v 8 ráno, když jsme vylezli z postele.
Nebojte, vedle toho jsme uvařili plnohodnotný oběd našim dětem a teď s nimi půjdeme na dlouhou procházku do lesa (což syn oplakal, protože „pořád chodit na vycházky s rodiči do blbýho lesa, který jsou úplně k ničemu, a co tam má jako dělat, no, tak řekněte co!“)
Z ústavní stížnosti – popis mého běžného dne
„Probudím se zpocená z nějakého tíživého snu po noci plné opakovaného buzení se. V uchu mi pořád nepříjemně píská. Uvědomím si, že jsem nevolník. Nejsem už lidskou bytostí, ale objektem něčí hry. Chvíli ležím a snažím se přesvědčit, že musím vstát, mám přece děti. Slyším je za zdí malinké ložnice, kam se vejde leda postel a teď je vedle ní nacpaný odřený psací stůl pro syna, který nejspíš nebude ještě dlouho chodit do školy ani do svého milovaného juda. Za to chodí na rehabilitaci s křivými zády…
Vzdychnu a vylezu z postele. Popaměti uvařím kaši, kafe a vynadám dětem, že si nepustily včas notebooky. Ty staré krámy, které byly před rokem určené k vyhození a teď jsou přelepené stříbrnou tejpou, aby ještě fungovaly, mají sakra dlouhý rozjezd a hlavně děcka nikdy neví, jestli se ještě spustí. Ale musí být spokojené, jejich spolužáci si kazí oči u mobilů, na kterých sledují smutné čtverečky nahrazující jejich spolužáky. Rodiče prostě nemají na to, aby vyhazovali tisíce za nové počítače pro každého člena domácnosti.
Po snídani pouštím svůj notebook. Taky není prvotřídní, ale co. Mám pár hodin na to, abych pracovala na zakázkách. Soustavně mi u toho asistují děcka, kterým „nejde pustit Edookit“ nebo „nefunguje wifi“ nebo „se něco zaseklo“ nebo „mami, potřebuju tohle vytisknout“. V 10. 30 musím začít vařit oběd. Achjo, co zase? Tři sta šedesátý pátý oběd… děti si stěžují, že špagety už nechtějí. Strávím hodinu u plotny. Jíme.
Zpět k práci se dostávám v pravé poledne. Piju asi sedmé kafe, zdá se mi, že už mi přeskočí. Děcka se hádají, kdo z nich je větší debil: „Ty seš.“ „Ne, to ty.“ „Ty, debile.“ „Ne, ty, protože jsem to řekla!“ Argumenty mají podobné jako naše vláda.
Snažím se psát analýzu územního plánu pro jednoho milého starostu. Chtěla bych, aby práce byla perfektní, ten člověk si to zaslouží. V 15. 00 jdu nakoupit. To znamená, že pro dnešek končím s prací. Vycházím na ulici a hned se rozhlížím, jestli někde není nějaký „fízl.“ Opravdu nesnesu mít zahalený obličej, když se tomu dá nějak vyhnout. Je mi z toho zle, klepou se mi ruce. Dojdu k Bille a zhnuseně se dívám na obludné plakáty vyzývající k dodržování 3R. Napadne mne písnička z animáku Rychlá rota: „.. a hrají fér, ve znaku mají 2xR!“ Jééé, to byla krásná svobodná doba dětství v devadesátkách!
Nasazuju náhubek, znamení ponížení (jak se mi hnusí zahalování obličejů, které považuju za znak porobení ženy v islámu), a jdu nakoupit. Dívám se, že se potraviny zase zdražily… není to veselé. Lidi jsou taky naštvaní a agresivní. Prodavačka někomu nadává, že nemá respirátor na nose. Myslím na Ženu za pultem s uječeným: „Panéééé, nechoďte mi tam bez košíku“. Božena Böhmová zahrála protivnou pokladní úžasně. Přesto bych byla v sedmdesátých letech radši než v roce 2021. Bizarní myšlenka, říkám si, ale… ve společnosti je atmosféra horší než kdy dřív… a tehdy se aspoň smělo chodit do práce, na pivo, do lesa, děti směly do školy, na kroužky, za kamarády, za babičkou na venkov, dospělí za milencem či milenkou v jiném okresu ( tím nemyslím nevěru, ale prostě za milými) a za přáteli…
Děcka mezitím s velkým brbláním vysály a vyčistily morčata.
Jdu domů a pak s dětmi ven. Od 16.00 do 17.30. Každý den. Pořád dokola ten stejný okruh. Syn je otrávený, dcera se drží. Pes je jediný spokojený. Aspoň si vymění vzkazy se svými druhy. Venku nahlížím za každý roh a pořád posílám děti, aby se podívaly, zda neuvidí policajty. Za dýchání kyslíku platím tvrdou daň v podobě velkého stresu. Nesmíme jet mimo Brno, nesmíme do lesa, kde to máme rádi. Smíme se pohybovat jen tam, kde je zničená příroda a desítky nebo stovky Brňanů okolo nás. Děti občas chodí za kamarády, lítají po venku a je to aspoň trochu normální. Judo, Pejskoviny, pěstování bonsají a jiné kroužky mít nesmí. Jsou taky potrestané za něco, co nespáchaly. Mají dovoleno být v domácím vězení, stejně jako já. Nesmí ani za babičkou, nesmí na chalupu, kde je zahrada a se psem by se dobře proběhly a pak by šly za humna na procházku. Nesmí. Jsou vyvrhelové, nevolníci.
V 17.30 si honem stoupám k plotně a vařím. Pak jíme. Večer nepůjdu za kamarádkou, nepůjdu do hospody, nepůjdu do kavárny, po deváté nepůjdu dokonce ani ven. Budu vězněm.
Po večeři se děti musí zabavit samy, protože nám s Davidem začíná druhá směna – boj za svobodu. Do desíti, někdy do jedenácti ťukáme do klávesnic. Nakonec dne se díváme na Breaking Bad. Předtím na Billions a Better Call Saul. Aspoň něco příjemného v celém dni. Pak jdeme spát. Čeká mne neklidná noc a smutné probuzení.