Dnes David dostal zajímavé usnesení Ústavního soudu. Píše se v něm:
Podstata výjimek obsažených v napadeném opatření obecné povahy přitom nemá zjevně jiný cíl než zbytečně nezatěžovat povinností testování ty osoby, u kterých existuje minimální riziko, že by byly způsobilé nakazit někoho jiného. Požadavek stěžovatelů spočívající v bezvýjimečném testování všech žáků proto považuje Ústavní soud za neproporcionální.
Dobře, když tedy nebyly a nejsou pro testování dětí nastaveny výjimky (to, že tu a tam nějaké dítě získalo o ničem nevypovídající PCR test před podivně stanoveným počtem týdnů fakt za výjimku nelze považovat a o jiné výjimce nevím), bylo testování neproporcionální? Šlo tedy o zásah do dětských práv??? Kde je ona hranice mezi neproporcionálně nastavenou povinností a správně pojatými výjimkami? Co mají děti dělat a jak se mají bránit, když je všechny soudy posílají někam? Nebo už na dětech nezáleží a považujeme je za toxický odpad, který si zaslouží jen to nejhorší? Máme je za zločince, které je třeba trestat a a trápit? Proč, proboha?
Jedná se o rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1482/21.