Před necelým rokem se na hranicích okresů vyrojili policajti a armáda. Zážitek to byl zajímavý, když jsem chtěla jet do vesnice, kde nyní bydlíme, vypisovala jsem nesmyslný papír, že si dovoluju jet za babičkou. Pokaždé, když nyní projíždíme okolo benzínky, kde po krk ozbrojení muži a ženy postávali a šikanovali řidiče a pasažéry, zatrne mi a necítím se vůbec dobře. Byla jsem proti nim malá a bezmocná, oni naproti tomu mohli cokoliv. Bez kontroly, bez zábran, bez výčitek. Jako kdyby to ani nebyli lidé.
Nedělám si o ústavních soudcích už dávno žádné iluze. Je to banda špatných lidí, bezpáteřních chudáčků. Řekla bych, že si M. M. i David jdou pro zamítavý nález. To je ale úplně jedno. Důležité je, že se našel onen stěžovatel, pan M. M. (a není to jeho první boj s hydrou, to mi věřte, udělal toho pro druhé a pro svobodu víc než dost). Podstatní jsou totiž jen ti, kteří se postavili na odpor, nikoliv ti, kdo se podvolili. To my rozhodujeme o budoucnosti. My, halasná menšina. My jsme důležití. My. Ne abyste to vzdali, závisí na vás úplně všecko!
P. S.: Jo a milí drazí novnáři, naši žurnalisté – ani se nepokoušejte o nějaký kontakt. Víte, že vás považujeme za úplný odpad a s ničím takovým se nebavíme.