Ústava jako společenská smlouva

V květnu 2020 jsem se spolu s několika desítkami dalších obrátila na Ústavní soud a žádala jsem, aby poskytl ochranu tzv. pozitivním závazkům státu, které mu vyplývají s ústavního pořádku ve vztahu k občanům.

Poslední prosba Ústavnímu soudu: Nenech národ na holičkách!

Dopadlo to neslavně, ale to teď není důležité. A co je tedy důležité? Když jsem dnes psala o tom, že bychom měli dát do Listiny právo na dosahování štěstí jako základní lidské právo, o kterém takto smýšleli již mnoho a mnoho let před námi velicí filozofové, říkala jsem si, že spolu s tímto krokem by měl přijít ještě jeden – do Ústavy by mělo být výslovně doplněno, že jde o společenskou smlouvu. Nejde o žádný můj psychedelický výmysl, ale o velmi zajímavou a velmi důležitou záležitost:

Povaha základních práv jako ústavně zaručených práv se musí opírat i o povahu ústavy jako výrazu společenské smlouvy, tedy podle Johna Locka a následně Jeana Jacquese Rousseaua pomyslné smlouvy o sdružení a podřízení, jíž se původně svobodní a rovní lidé podřizují vládci, který však může vládnout pouze v určitých hranicích výkonu moci. Výstižně tuto teorii rekapituluje Jiří Baroš: „Aby byla válka všech proti všem překonána, bylo třeba obětovat svou svobodu suverénu. Ten vytváří právní řád skrze zákony, které vydává. Protože tento právní pozitivizmus ohrožuje jednotlivá práva, bylo nutno připomenout práva, která je možno oponovat státu samotnému. Práva vznikla především proto, aby limitovala všemocného suveréna …“ (Baroš, J. Právo nebo lidská práva? Ke kořenům lidských práv. Jurisprudence, 2010, č. 2, s. 28).

Na právnické fakultě nám vtloukali do hlavy, nebo aspoň mně se tak zdálo, že přirozené právo je v podstatě mrtvý koncept, ať žije právo pozitivistické. není to ale pravda. Právo pozitivistické je právo, které je nám vnucené a může být od přirozených práv člověka a občana vzdáleno jako Země od Slunce. Naopak – jestli chceme do budoucna zabránit vzniku totality, musíme se navrátit k tomu, že základem lidského soužití je právo přirozené a existují práva, která jsou skutečně jen a jen bytostně lidská a státu nezbývá, než je plně respektovat. To stát je tím, kdo musí respektovat smlouvu, jemu z ní vyplývávají ve vztahu k přirozeným právům a svobodám závazky, nikoliv lidem.

V ústavě demokratického státu založené na konceptu společenské smlouvy je v prvé řadě jasně vymezena hranice mezi na jedné straně právy, jichž se lidé vytvářející stát vzdali ve prospěch státu, jenž je metamorfoval ve své zákonem jasně vymezené a omezené kompetence (článek 2 odst. 2 Listiny), a na druhé straně právy, jež jsou těmto lidem ponechána jednak jako obecný prostor jejich autonomie (článek 2 odst. 3 Listiny) a jednak v konkrétních oblastech existence jednotlivce jako konkrétní ústavně zaručená práva. Ústavní garance práv chráněných naší Listinou základních práv a svobod představuje „společensko-smluvní“ závazek státu nezasahovat do určitých sfér jednotlivce (tedy právnické či fyzické osoby).

Vedle toho, že dáme do Listiny právo člověka dosahovat štěstí všemi možnými prostředky, které uzná za vhodné, musíme dát do Ústavy to, že jde o společenskou smlouvu a že občané mají právo závazky vůči státu vymáhat. Musíme se zamyslet také nad způsoby, jakými dosáhneme nápravy jako občané, jestliže se stát z pozice silnějšího suveréna pokusí naše přirozená práva ukrást.

Základní lidské právo na štěstí patří do Listiny

Myslím, že by bylo správné přesně na tomto začít právě teď pracovat. Měli jsem to udělat už dávno, ale nikdy není pozdě udělat krok správným směrem. Je mi jasné, že moje přání je spíše utopií a že se nesplnilo Lockovi, Rousseauovi ani Masarykovi, ale třeba, jednou, někdy se to může stát.