„Komu chceme, pomůžeme, když nechceme, nemůžeme.“ Citát neznámého autora k rozhodovací praxi Ústavního soudu
Dnes již okřídlená věta planě charakterizuje činnost našeho Ústavního soudu. Prezidentem Zemanem jmenovaní soudci se popravdě činí, seč můžou, aby si nepošpinili pověst rozhodováním ve prospěch občanů. Jejich poslední perlička je obzvláště blýskavá v souvislosti s tím, jak se nad námi vznáší Damoklův meč vynuceného očkování proti nejsmrtelnější nemoci všech dob, na kterou může umřít až 0,2% lidí.
Příběh dívky, která se zranila, a protože nebyla očkovaná proti tetanu (matka očkování odmítla, přijala jen antibiotika a imunoglobin), umístil ji soud předběžným opatřením do péče nemocnice, je známý až dost. Podle serveru Česká justice, který o rozhodnutí ústavních soudců referoval, „požadavek odborného lékařského dohledu v prvních dnech po úrazu tak nelze považovat za nepřiměřený.“ To mi zní až děsivě. Za nepřiměřený nebude jistě možno považovat ani nařízený dohled nad těmi, kdož se nebudou chtít podrobit koronavirové diktatuře. Jde přece o to nejcennější, o veřejné zdraví. Sice si ho můžete huntovat sádlem, pivem, cigaretami, sezením u televize, pojídání chipsů nebo popíjením koly, ale jak si stát zamane, bude vás chránit až k smrti důsledně.
Odmítavé usnesení a tisková zpráva ÚS zde.
Případu se věnovala Liga lidských práv a advokátka Zuzana Candigliota.
Ti, jejichž duše jsou černé, ti, kterým se stýská po reálném socialismu, kdy člověk nic neznamenal, nebo ti, kdož jsou mladí a shlédli se v progresivním levicovém přístupu na svět, mohou jásat: stát si může dovolit zkrátka cokoli. Přejme si my všichni ostatní hodně odvahy a štěstí. Budeme je potřebovat, abychom vůbec v této nové době přežili.