Celkem nás baví trapné pokusy nařídit dětem, aby se nechávaly testovat, chtějí-li využívat své základní právo na vzdělání zaručené jim jak Úmluvou o právech dítěte, tak Listinou základních práv a svobod. Bohužel snahy této trapné vlády naráží na to, že ve škole není ani jeden pracovník, který by dětem mohl takový test provést, nehodlá-li ministr nemocnictví (ani už nepíšu jméno, kdoví, kdo to bude) přidělit každé škole zdravotníka pro provádění testů stovkám dětí.
AKTUALIZACE: VTIPÁLCI Z MŠMT UŽ VYPLODILI PRVNÍ BLBÁBOL – DRAFT TESTOVACÍHO MANUÁLU.
Připomínáme, že testování může být nařízeno jen těm osobám, které jsou nemocné nebo skutečně podezřelé z nákazy. Musí jim být jasně doloženo, PROČ si to o nich státní správa myslí. Není možné říct jen: „Protože to říkáme.“ Neexistuje paragraf, který by dával ministerstvu nebo KHS pravomoc plošné testování nařídit a navíc jím podmínit právo na vzdělání. Je směšné si představovat, že celá ČR je ohnisko nákazy a že všichni jsou prostě podezřelí. To bychom pak mohli testovat na TBC, na spalničky, na černý kašel, na salmonelu, na chřipku a taky na blbost (ta je mezi covidfanatiky v posledním roce nakažlivá extrémně).
V tomto článku pominu nelogičnosti, které celá testovací pohádka obsahuje a nebudu nikomu doporučovat, aby se před případným testem pořádně najedl, napil, vydrhl si zuby a použil ústní vodu a žvýkačku (což ostatně slušně vychovaný žák či žačka před příchodem do školy udělají tak jako tak), ale zaměřím se na právní otázky.
Zákon o zdravotních službách
Testování je jednoznačně zdravotní službou ve smyslu zákona č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách.
Podle § 11 tohoto zákona platí, že
(1) Poskytovatel může poskytovat pouze zdravotní služby uvedené v oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
(2) Bez získání oprávnění k poskytování zdravotních služeb je možné
a) poskytovat odbornou první pomoc,
b) poskytovat zdravotní služby v zařízeních sociálních služeb podle zákona o sociálních službách,
c) zajistit převoz osoby, jejíž zdravotní stav to vyžaduje, ze zahraničí do České republiky nebo z České republiky do zahraničí osobou oprávněnou k této činnosti podle právních předpisů jiného státu, z jehož území nebo na jehož území se převoz uskutečňuje a jde-li o činnost na území České republiky dočasnou,
(3) Zdravotní služby lze poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání nebo k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotních služeb.
(4) Zdravotní služby mohou být poskytovány pouze ve zdravotnických zařízeních v místech uvedených v oprávnění k poskytování zdravotních služeb; to neplatí v případě zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí, zdravotnické dopravní služby, přepravy pacientů neodkladné péče, přednemocniční neodkladné péče poskytované v rámci zdravotnické záchranné služby, zdravotních služeb poskytovaných v mobilních zdravotnických zařízeních ozbrojených sil za krizových situací a jde-li o převoz těla zemřelého na pitvu a z pitvy podle zákona o pohřebnictví. V případě, že poskytovatel poskytuje pouze domácí péči, musí mít kontaktní pracoviště.
Podle § 4 odst. 3 se vlastním sociálním prostředím pacienta rozumí domácí prostředí pacienta nebo prostředí nahrazující domácí prostředí pacienta, například zařízení sociálních služeb, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy nebo školská zařízení pro preventivně-výchovnou péči nebo jiná obdobná zařízení, věznice pro výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, zařízení pro zajištění cizinců a azylové zařízení.
Jak vidíte, „klasická“ škola tam rozhodně není.
MŠMT a MZdr moc dobře vědí, že nic nemůžou
Obě ministerstva vydala své vlastní pokyny pro střediska výchovné péče a školy k poskytování zdravotních služeb dětem bez dozoru rodičů.
V tom od ministerstva zdravotnictví se píše: (ke stažení)
„Jsou-li do péče střediska přijati klienti se zdravotním znevýhodněním, jejichž stav vyžaduje podávání léků (mezi zdravotní obtíže, které vyžadují takovouto péči, patří např. bronchiální astma, cukrovka, záchvatovitá onemocnění apod.), zajistí asistent pedagoga podle rozpisu podávání léků jejich vydání příslušnému klientovi; užití zapíše bezodkladně do evidence podávání léků; léky musí být zabezpečeny a evidovány, aby nemohlo dojít k jejich zneužití nebo záměně“.
V tom od MŠMT se v návaznosti na pokyn ministerstva zdravotnictví uvádí: (ke stažení)
„MŠMT si je vědomo problému, kdy zajištění speciálních zdravotnických úkonů u dětí, žáků a studentů v době vyučování, např. podávání inzulinu u diabetiků, podávání jiných léků a jiné zdravotnické úkony, by měly být podle vyjádření Ministerstva zdravotnictví prováděny profesionálním zdravotnickým personálem a zároveň by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Současně je třeba, aby škola byla v tomto ohledu co nejméně zatížena, neboť nedisponuje odborným personálem k zajištění zdravotních výkonů.
Tato situace se v současné době řeší ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví, a to prostřednictvím úpravy zákona o zdravotních službách v jeho § 4 odst. 3 tak, aby se škola stala místem, kde by bylo možné za určitých prováděcích novelizovanou vyhláškou stanovených pravidel poskytovat potřebné zdravotní služby odborným zdravotnickým personálem.„
Novela neproběhla.
„Dále ustanovení § 858 občanského zákoníku definuje rodičovskou odpovědnost jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví. Z tohoto zákona vyplývá, že za zdraví dětí jsou plně odpovědni jeho rodiče, resp. zákonní zástupci, popř. pověřené osoby (dále jen „rodiče“). Pokud tedy musí dítě nebo žák vzhledem ke svému zdravotnímu stavu trvale či přechodně užívat léky a zdravotní stav mu nebrání navštěvovat školu, způsob podávání příslušných léků záleží na dohodě mezi rodiči a školou a na vnitřních předpisech tohoto zařízení.“
„Podávání léků dětem v mateřských a žákům v základních školách (za předpokladu, že žáci navštěvující školy poskytující střední vzdělání a studenti Vyšších odborných škol již dokáží být v této oblasti samostatní) sice není povinností pedagogů (s výjimkou, kdy by dítěti hrozila vážná újma na zdraví), na druhé straně jim to ale žádná legislativa výslovně nezakazuje. Pokud tuto službu však bude poskytovat, přebírá také za ni odpovědnost. Škola nemůže rodičům nemocného dítěte nebo žáka ukládat žádné povinnosti vzhledem k podávání léků a k dalším činnostem v rámci doby vyučování ve škole. Nemůže také rozhodovat o tom, zda nemocné dítě, žák nebo student smí nebo nesmí vykonávat běžné činnosti ve škole nebo jej vylučovat z mimoškolních aktivit – to může rozhodnout pouze na základě doporučení odborného lékaře.“
A na závěr to nejlepší:
„Podávání léků dětem v mateřských a žákům v základních školách je proto na dohodě mezi rodiči dítěte nebo žáka a ředitelstvím školy. Netýká se však takového podávání léků, které je vyhrazeno odborně způsobilým osobám a z toho důvodu nemůže být svěřeno ani rodičům.„
Ok. Myslím, že je to všechno víc, než jasné. Z toho se žádný úředník nevylže.