Uvažujeme s Davidem o odstěhování se na vesnici. Jediné, a přitom tak vážné, co nám v tom brání, jsou děti. Horkotěžko se nám totiž během posledního roku podařilo najít několik úžasných nových kamarádů pro každého z nich. I pro nás samotné. Nikdy dřív jsme tak báječné lidi neznali. Všichni jsou ale navázáni na Brno. Když odejdeme k polským hranicím, ztratíme je. Nemyslím si, že na dědině s 300 obyvateli najdeme nové a nemyslím si, že přátelství na takovou dálku přežije, bude zkrátka platit ono ověřené: sejde z očí, sejde z mysli. Brno to jsou dobří lidé (moji noví známí a přátelé, ne obecně!), venkov je samota, pochybuju, že najdeme zrovna na té naší na dědině jednu jedinou zpřízněnou duši, pokud si ji nepozveme na návštěvu. Proto zatím zůstáváme s těžkým srdcem v Brně a modlíme se, abychom to všechno nějak přežili. Letos okolo Vánoc oslavíme s Davidem oba čtyřicítku. Jsem zvědavá, co dalšího nás „na stará kolena“ čeká…
Žít v Brně je skvělé a náročné současně. Skvělé dík lidem, o kterých jsem psala výše a se kterými jsme byli třeba minulou neděli na výletě nebo včera na setkání eleutheriánů. Náročné kvůli všem těm odporným covidfanatikům. Zjišťuju, že mám neuvěřitelný problém se s těmi lidmi vůbec stýkat, a to i v šalině, na ulici, v obchodě, nedokážu jít do hospody, na zahrádku nebo se hrozím dne, kdy budu muset jít k lékaři nebo něco vyřídit do školy, protože všude tam jsou ti, kdo nám způsobili tohleto peklo, ti, kdo zničili životy mým dětem, to, kdo svojí laxností, sobeckostí a zbabělostí zničili to, co jsme desetiletí budovali.
Nevím, jak to máte vy, jestli se nad to dokážete povznést a tvářit se, že vám nevadí očkovaní kamarádi, že je vám jedno, že vůbec nic neudělali, nebo že dokonce všechny ty zrůdnosti schvalují. Že se jim líbí covid pasy, že se naočkoují, aby měli klid, že schvalují vakcinaci dětí, že souhlasí s respirátory, že vyžadují testování dětí a že jim dokonce přejí utrpení, které poslední rok zažívaly, protože „ti parchanti jsou jen rozmazlený a neví, co je válka a jak lidi trpěli“… mohla bych tu vypočítat ještě tisíc příšerností. Budu vděčná za radu, jak na to, aby se člověk dokázal srovnat s tím, vedle koho žije, od koho si kupuje chleba, komu se svěřuje do lékařské péče a komu třeba pomáhá s kočárem do autobusu.
+Snažím se ve svém životě hledat něco pozitivního. To nejlepší pro mne aktuálně je fakt, že jsem stáhla děti definitivně ze školy. Je to naše nejlepší rozhodnutí. Dostala jsem díky tomu možnost dlouhé hodiny, noci a dny prosedět nad učebnicemi (a hrozit se toho, jaké pakárny se děcka učí a co je naopak ty lenivé učitelky nenaučily) a vytvářet myšlenkové mapy. Dnes jsme dílo dokončila a musím přiznat, že jsem celkem hrdá. Mám kompletní čtvrtou a šestou třídu a můžu se zvesela s dětmi pustiti do opakování. Sice mne bolí hřbet a prsty mi mravenčí, ale stálo to za to. Kdybyste se chtěli pobavit o tom, jak na myšlenkové mapy pro školáky, jsem jedno ucho a pastelka.
