Jakkoli se to zdá z laického pohledu nepochopitelné, neuvěřitelná liknavost a lhostejnost soudů dává státu možnost nařídit zaměstnancům a klientům sociálních zařízení plošné testování. Dostávám dotazy od seniorů i od zaměstnanců, kteří se ptají na jedno a totéž: skutečně je to možné? Mohou mě donutit k testování? A já musím odpovídat: v právním státě nikoli, v ČR v roce 2020 ano.
Už jsme psali o tom, že test je rozhodně a bez debat výrazným zásahem do chráněné integrity člověka. K jakémukoli zásahu musí dát člověk souhlas, ovšem někdy stát může konat i bez souhlasu (např. u nedobrovolných hospitalizací). V případě zákona o ochraně veřejného zdraví se kloníme k tomu, že stát souhlas potřebuje vždy, ale může za nerespektování jeho vůle ztrestat neposlušné a odporující vysokými pokutami v nesmyslné výši až 3 miliony korun. A to už je částka, která jednoho zaskočí.
„Štěstí“ mají ti zaměstnanci a klienti, kteří už pozitivní test měli, a to ne starší než 90 dnů. Takoví se trápení vyhnou.
Stát nařizuje a bude nařizovat plošné testování podle velmi obecného (a pro takový účel nevyužitelné, ale přesto zneužívaného ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Přesně podle tohoto ustanovení jsou nařizovány třeba roušky. Sami proto vidíte, že se tam dá strčit prakticky cokoli, co se zrodí v hlavách vládnoucích činitelů.
Jak se proti této situaci bránit?
Bylo by dobře, kdyby se zaměstnanci i klienti sociálních zařízení bránili. Lze se obrátit na soud a žádat zrušení daného mimořádného opatření. Není jisté, že jim soud vyhoví, ale je nutné, aby soudy rozhodovaly o tom, zda si něco podobného může stát vůči lidem vůbec dovolit.
Myslíme si (a v tom se nemusíme samozřejmě shodnout s dotčenými), že když už by stát testy chtěl nařizovat (dnes zřejmě nikdo neřekne, že je to nesmysl), ať zajistí testy ze slin. Takový test není natolik invazivní jako test výtěrem z nosohltanu a nepředstavuje pro lidi nepřiměřenou zátěž, pokud jde o samotný průběh odběru vzorků. Požadovat po lidech, aby se v pravidelných krátkých intervalech nechali testovat způsobem, který je mimořádně nepříjemný, povede jedině k tomu, že mnoho zaměstnanců dá výpověď z náročné a stresující práce, která není ani dostatečně finančně ohodnocena.
Pokud jde o nelidské zacházení se seniory, měla se vláda snažit, namísto vyhazování miliard oknem za nesmysly, aby v zařízeních mohli působit například psychologové, kteří by se starými lidmi komunikovali a pomáhali jim složitou situaci pochopit. Je jasné, že v mnoha domovech bude probíhat ta stejná situace: vyděšení a vystresovaní senioři, kteří ani nemohou vídat své blízké a kteří jsou na tom zdravotně navíc ve valné většině mimořádně špatně, budou svědky toho, jak kolem nich krouží lidé ve skafandrech a nakonec se dozví „děsivou“ zprávu, že mají pozitivní test. Ačkoli dosud neměli příznaky, lze si snadno představit, že se jim přitíží a zhorší se jim jiné choroby. Jak takové týrání lidí skončí, si umí představit i ten největší ňouma (ne ovšem odpovědní chrániči s rouškami).
Je směšné, že pláčeme a dojímáme se nad mrtvými a denně vykřikujeme, kolik zase (kupodivu) zemřelo v ČR lidí s pozitivním testem. Na živé a jejich utrpení ale zvysoka kašleme. Myslím, že horší a povrchnější doba než tato těžko nastane.