Dnes jsem se navýsost pobavila. Ačkoliv se systematicky již pár měsíců s novináři nebavíme, pořád si mě ti padouši z nějakého záhadného důvodu všímají. Proto třeba dnes vyšel (no tak jo, není to úplně špatný článek, já budu spravedlivá) článek na Idnesu o Danielu Landovi a právu na odpor. Protože nejen JXD, ale i nějací jiní pisálkové sledují moje záslužné počiny, dostalo se mi té „cti“, že se do článku dostaly úryvky z mého blogu.
Díky tomu se mi dostalo další pocty – mnoho bojovníků za svobodu mi napsalo, že bych neměla projevovat svůj názor a že co si vůbec dovoluju se vyjadřovat a dokonce mít třeba výhrady nebo vlastní myšlenky. Správné je přece se sjednotit, s kýmkoliv, kdo bojuje proti covidí mafii, protože přece máme stejného nepřítele a cíl, že máme různé hodnoty a východiska (a ve skutečnosti i toho protivníka a cíl – já jsem třeba nezaznamenala, že bych se jinde dočetla něco víc než jen „očkování, roušky, testy a Listina“ – já si ale vůbec nemyslím, že tohle je gró a náš skutečný problém), mnohdy neslučitelné, to už je jaksi jedno.
Důležité je nic nekomentovat, nekritizovat. To bych prý dokonce ani na svém vlastním blogu činit neměla. Očekává se tedy, že budu držet hubu a krok a v podstatě nebudu sama dělat nic, a pokud ano, připojím se s díky k deklaracím právníků obyčejného života, jakkoliv mi budou připadat nesprávné a nesmyslné nebo dokonce bude proti mým mravním zásadám se k nějakým minulým, současným či budoucím deklaracím připojovat.
No, musím říct, že to je krajně zajímavý postoj těch, kdo se čertí, že jim maže Youtube videa nebo se pohoršují, že v novinách zaznívá jen jeden názor… takhle si já boj o svobodu nepředstavuju.
Můžete mi psát, co chcete. Já mám jen jednu dopověď: „Dobře, děkuji za zprávu.“ Nehodlám se přizpůsobovat cizím hodnotám a nehodlám se vzdát těch, které já považuju za klíčové. Budu za ně bojovat až do roztrhání těla (ale nechce se mi na tohle používat aplikaci naší drahocenní opozice). Nehodlám volit podle toho, co si kdo myslí, že je vhodné, nehodlám vidět nepřátele tam, kde podle mě nejsou. Nehodlám šířit informace, které nepovažuju za významné či pravdivé a nehodlám se podrobit. Nehodlám se vzdát práva myslet a vyjadřovat svůj názor. Mám pro vás jednu radu: Když se vám moje názory nelíbí, nečtěte je. Ale bojujte za to, abych je mohla psát a říkat. Jestli s nimi nesouhlasíte, napište mi proč a já o tom budu přemýšlet. Nestačí ale, když mi sdělíte, že „je to, co píšu, hloupé.“ Chci argumenty, o kterých můžu přemýšlet a které budou představovat kvalitní duševní potravu (a argumentem není, že „se musíme spojit“. Sorry jako. Potřebuju trochu inteligentnější důvody pro činění rozhodnutí.)
A jestli vám nakonec vadí jen to, co píšou trubky z Idnesu, nebo že píšou o mně, tak si to vyřiďte s nimi sami. Já se s nimi nebavím a o články nestojím a za to, že o mně píší, fakt nemůžu. Já ze sebe celebriketu nedělám a ani jí nejsem. Kdyby novináři nesledovali můj blog, byla bych o dost spokojenější.