Zastupujeme jedno dítě, kterému stát zakázal se vzdělávat. Trvá to už rok a bohužel se zase ukázalo, že naši soudci přemýšlí pořád stejně jako jejich kolegové z padesátých let minulého století. Stojí za státem, ať dělá jakákoli zvěrstva a občané se spravedlnosti nedomůžou. Kvůli nedávnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a následně Městského soudu v Praze jsou zatím všechny cesty k obnovení výuky na základních školách zavřené.
Co se stalo?
U Krajského soudu v Ostravě se jedna malá žačka bránila proti tomu, že nesmí chodit do školy. podala žalobu na školu a na vládu. Tu proti škola soud odmítl, protože podle něj škola není ten, proti komu se má žalovat. Žalobu proti vládě (tzv. zásahovou) podstoupili soudci Městskému soudu v Praze. Ten ji taky šmahem shodil ze stolu: prý jsou krizová opatření jiný právní předpis (děkujeme Ústavní soude za tuhle ubohou a vylhanou judikaturu) a lidé se proti nim bránit nemohou.
Je to celé absurdní. Šaškaráda na entou. Soudy rozhodují zmateně, jeden říká to a druhý ono. Někdy se dá škola žalovat, následující den už zase ne. Jednou se lidé mohou bránit proti krizovým opatřením alespoň zásahovými žalobami, jindy nemají vůbec žádný prostředek obrany.
Co to všechno znamená?
Dítě samozřejmě podá proti nesmyslnému rozhodnutí kasační stížnost. Věc půjde k Nejvyššímu správnímu soudu, kde bude čekat na rozhodnutí spolu s desítkami ostatních kasačních stížností. Když Nejvyšší správní soud rozhodne, že k žádnému zásahu vlastně nedošlo (jako se to stalo před pár dny s jednou zavřenou kavárnou), může jít to školní dítě ještě k Ústavnímu soudu. Tam se ale může dočkat stejné odpovědi jako onen kavárník:
„Miláčku to jsi spadla z višně nebo jahody, když si myslíš, že krizové opatření, které ti zakázalo chodit do školy, snad nějak zasahuje do tvých prvá. Kočičko, ať ti maminka koupí notebook a dobrý psací stůl s židlí na kolečkách, se smiř s tím, že už budeš jenom doma. Na tobě totiž vůbec, ale vůbec nezáleží, máme tu strašlivou pandemii, při které umírá mocinky moc lidiček, víš. A vůbec, kde máš respirátor, ty harante?“
Denně se snažím pochopit, co se to vlastně stalo. Ale nejde to. Soudy skutečně zcela pokryly to, co vláda dělá. Lidé nemají žádnou žalobu, kterou by se mohli efektivně bránit proti státní zvůli. Je těžké tomu uvěřit, když jsem vyrostla po pádu komunismu a na fakultě nás krmili žvásty o právním státu a demokracii, ale když si vzpomenu, že musel žít soudce, který odsoudil Miladu Horákovou a morálně mu to vůbec nevadilo, říkám si, že jeho „potomci“ teď rozhodují stejně amorálně a bez výčitek o mučení národa. Lidi jsou holt takoví.
Vedle toho policie najela do starých dobrých kolejí a po vzoru dozorců z lágrů se vypořádává s nezvedenými a neposlušnými. Major Zeman má vskutku dobré následovníky. Zdá se, že se už z tohoto pekla nikdy, nikdy nevyhrabeme. Člověk ale nesmí ztrácet naději. Ještě pořád, tam někde v chumlu těch špatných, může existovat dobrý soudce, který už nedokáže snášet tu lež a lidské utrpení. Třeba se nakonec dočkáme spravedlnosti. Anebo možná už brzo vyjedou Blaničtí rytíři.