S obrovským znechucením se probírám odlišným stanoviskem (ještě) ústavní soudkyně Šimáčkové. Je mi líto, že jsem se s tou ženštinou kdy bavila. Kdybych mohla vrátit čas, otočila bych se raději k někomu, kdo má páteř a morálku a nehraje si s lidskými bytostmi podle toho, jak se to zrovna hodí do krámu jeho sobeckým zájmům (a to bych jí dokonce ve své blbosti a přecitlivělosti odpustila, kdyby byla čestná a za svoje dřívější postoje se pokorně omluvila; protože chybovat je lidské; to jsem ale nezaznamenala – vy snad ano?).
Ještě loni v prosinci Šimáčková vládu chválila. Skoro všechny je jí lumpárny prakticky jako soudkyně bez řečí pokryla a z těch, kdo si u Ústavního soudu troufli stěžovat, udělal pitomce. Třeba tady, ve stížnosti týkající se vzdělávání, neudělala vůbec nic.
Dnes ve svém typicky ufňukaném odlišném stanovisku tahle ženská píše:
Základní právo na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 Listiny má primárně povahu práva na plnění (jinak vyjádřeno jde o pozitivní závazek veřejné moci). Podstatou tohoto práva tedy není ochránit jednotlivce (žáky) před veřejnou mocí, nýbrž zajistit, že veřejná moc bude aktivně jednat tak, aby se žákům dostalo plnění spočívající ve vzdělávání. Jeden ze základních způsobů, jak zasáhnout do práva na plnění (pozitivního závazku), přitom spočívá v tom, že plnění přestane být poskytováno nebo bude poskytováno v jiné formě.
Když jsem loni podávala za dceru stížnost na porušování Úmluvy o právech dítěte, Šimáčková taky připojila dojemné kecy v disentu, ale reálně neudělala vůbec nic proto, abychom nepřišli o právní stát. Naopak pomohla od počátku pokrýt celou tuhletu hrůzu. Dostali jsem se zkrátka tam, kde jsme, jen díky zbabělosti Šimáčkové a jí podobných…