Na světě je další rozhodnutí, které se významně dotýká nouzového stavu a krizových opatření, včetně limitů pro postup policie.
Co se v rozhodnutí píše?
Ze systematiky krizového zákona by sice bylo možno dovozovat, že Policie ČR je správním orgánem v oblasti krizového řízení, neboť je zmiňována v hlavě II krizového zákona nazvané „Orgány krizového řízení“, v níž jsou zařazeny § 4 až § 230 tohoto zákona, avšak úkolů Policie ČR stanovených tímto zákonem se týkají pouze § 10 odst. 2 věta první krizového zákona, jež stanoví, že Ministerstvo vnitra odpovídá za přípravu a řešení krizových situací souvisejících s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem a přitom určuje a kontroluje postupy Policie ČR a § 16 odst. 1 krizového zákona, dle něhož Policie ČR zajišťuje připravenost k řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem na území kraje.
Dále jsou povinnosti Policie ČR týkající se krizového řízení stanoveny v zákoně o policii, jenž v § 17 písm. a) bodě 5 stanoví, že Policie ČR spolupracuje s právnickými a fyzickými osobami vykonávajícími činnost v oblasti prevence a řešení následků krizových situací a mimořádných událostí na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti, a v § 20, který vymezuje působení Policie ČR v rámci integrovaného záchranného systému, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a při přípravě na ně.
V době, kdy Policie ČR vydala příkaz k zastavení provozu lanové dráhy Sněžník, nebyla ani oprávněna postihovat porušení krizových opatření (srov. § 34b krizového zákona). Z žádného ustanovení krizového zákona ani jiné právního předpisu tedy nevyplývá, že by Policii ČR jako správnímu orgánu náležely jakékoliv pravomoci vztahující se ke krizovým opatřením. Policie ČR tudíž v daném případě vykonávala svou pravomoc jako ozbrojený bezpečnostní sbor (§ 1 zákona o policii), jehož úkolem je mimo jiné chránit veřejný pořádek (§ 2 zákona o policii), a to v rámci svých povinností vyplývajících z § 10 odst. 1 zákona o policii, dle něhož v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů Policie ČR, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci (dále jen „úkon“) nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil.
Zajímavé je, že soud posoudil zásah policajtů jako trvající a tím intenzivnější:
Je přitom nepochybné, že intenzita tohoto zásahu s prodlužující se dobou, po kterou zákaz provozu lanovek a lyžařských vleků trval, rostla. Žalobkyně by se jistě snáze ztotožnila s omezením svého práva podnikat, ke kterému zásahem Policie ČR nesporně došlo, pokud by takové omezení trvalo pouze po určitou poměrně krátkou dobu v řádu několika dní, tedy například jen po dobu účinnosti krizového opatření č. 78. S prodlužující se dobou trvání tohoto omezení však žalobkyně zcela jistě začala pociťovat trvající omezení jako intenzivní zásah do svých práv, o čemž také ostatně svědčí i podaná žaloba (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/18, bod 40). Žalobkyně přitom nebyla práva podnikat ve vztahu k lanové dráze Sněžník zbavena trvale. V důsledku příkazu Policie ČR k ukončení provozu lanové dráhy bylo její právo podnikat pouze omezeno, a to na určitou dobu, která uplynula zrušením zákazu provozu lanovek a lyžařských vleků. Zásah Police ČR proto z těchto důvodů nemá charakter jednorázového zásahu, u kterého případně mohou trvat jeho důsledky. Zásah Policie ČR vůči žalobkyni tedy byl svou povahou trvajícím zásahem, jehož trvání bylo ukončeno právě okamžikem, kdy bylo definitivně zrušeno příslušné ustanovení posledního právního aktu, který zákaz provozu lanovek a lyžařských vleků v nezměněné podobě obsahoval.
K povaze krizového oaptření se v rozsudku uvádí:
V dané věci je nesporné, že krizové opatření č. 78, krizové opatření č. 126, krizové opatření č. 197, krizové opatření č. 217, krizové opatření č. 298 a krizové opatření č. 315, jímž byla prodloužena účinnost krizového opatření č. 298, jsou právními předpisy sui generis, neboť ve vztahu ke všem těmto krizovým opatření se tak Ústavní soud výslovně vyjádřil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 8/21, bod 11 až 20, 30 a 31). Soud tedy může postupem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posuzovat jejich soulad se zákonem (a na základě argumentu a minore ad maius též ústavním zákonem) nebo s mezinárodní smlouvou.
Důležité je také následující:
Ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 157/2016 – 63 tedy jednoznačně vyplývá, že na opatření obecné povahy nutno nahlížet jako na platné a účinné a vydané v souladu se zákonem, a to až do dne, ke kterému je ve zrušujícím rozsudku rozhodnuto o jeho zrušení. Proto nelze ani po zrušení opatření obecné povahy soudem zrušit v soudním řízení pro nezákonnost rozhodnutí vydané na základě tohoto opatření obecné povahy, pokud nabylo právní moci přede dnem, k němuž soud opatření obecné povahy zrušil. Soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Obdobně v případě řízení o „deklaratorní“ zásahové žalobě vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). Je tedy zřejmé, že následky zrušení opatření obecné povahy v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správní orgánu a v řízení o „deklaratorní zásahové žalobě musí být obdobné. Stejně jako soud nemůže v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu toto rozhodnutí zrušit, pokud nabylo právní moci ke dni předcházejícímu dni, k němuž bylo zrušeno „podkladové“ opatření obecné povahy, neboť správní orgán se při vydávání napadeného rozhodnutí řídil platným a účinným opatřením a tudíž postupoval v souladu se zákonem, nemůže soud ani deklarovat nezákonnost zásahu, k němuž došlo na základě platného a účinného opatření obecné povahy, pokud toto opatření obecné povahy bylo následně zrušeno až k datu, kdy již byl zásah ukončen. Právě uvedené však podle názoru zdejšího soudu platí jen v případě opatření obecné povahy, u nichž není dán důvod k aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy. Pokud totiž soud posuzuje soulad podzákonného předpisu se zákonem, ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou, může vyslovit jeho nezákonnost a neaplikovat jej v dané věci i zpětně, bez jakéhokoliv časového omezení a bez ohledu na datum právní moci žalobou napadeného rozhodnutí nebo datum ukončení žalovaného zásahu. V případě, že by byl tento podzákonný předpis zrušen Ústavním soudem dříve, než by si soud v probíhajícím řízení udělal vlastní úsudek o jeho zákonnosti, byl by nepochybně tímto rozhodnutím Ústavního soudu vázán. Soud by proto v probíhajícím řízení tento právní předpis neaplikoval, a to opět bez ohledu na to, zda byl Ústavním soudem právní předpis zrušen k pozdějšímu datu, než ke dni právní moci žalobou napadeného rozhodnutí nebo ke dni ukončení zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001 – 29)
Tohle je prostě hodně důležité. Nedoufala jsem, že by k tomu mohl soud až takto radikálně ve prospěch lidí přistoupit. Jak jsem psala, já prostě na Městský soud jen čumím. Co se jim tam stalo? Městský soud jde totiž ještě dál:
Soud je proto toho názoru, že v případě opatření obecné povahy, u kterých je důvod k aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy, by měl soud postupovat v případě jejich zrušení v jiném řízení stejně jako v případě, že dojde v řízení před Ústavním soudem ke zrušení jiného podzákonného předpisu. Soud by tedy k tomuto opatření obecné povahy neměl přihlížet, a to bez ohledu na to, zda k jeho zrušení došlo s účinky k datu před nebo po vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebo před či po ukončení žalovaného zásahu.