Bylo mi dvanáct a trávila jsem léto u babičky. Lenošily jsme se sestrou jedno odpoledne v pokoji rozvalené na posteli, když jsme zaslechly nářek babičky. Když jsme přišly do kuchyně, uviděly jsme na podlaze bezvládné tělo dědy. Běžely jsme do hospody k telefonu (ano, jsem tak stará, že v té době ještě nebyly telefony na vesnici běžnou součástí domácnosti). Za pět dní jsem se dozvěděla, že je děda mrtvý. Bylo mu 63 a měl aneurysma.
Z pohřbu si pamatuju málo. Dědu v rakvi a úpěnlivý nářek faráře, který neustále hořekoval nad synem Vladimírem. A pak ty hordy supů, kteří se slétli pro klevety. Nevypadali zdrceně, jen zvědavě a lačně. Jediný, kdo opravdu truchlil, byla vdova. To mi rvalo to dětské srdce. Nebylo to ale moje první setkání se smrtí, samozřejmě. O pár měsíců dřív mi umřela prababička, v 82 letech. Nepamatuju si moc velkou lítost, prostě nám to řekli, když jsme se vrátili z koupaliště. V říjnu téhož roku umřel její manžel, tomu bylo 83. Přišlo mi to naprosto normální. Přece byli tak staří! Můj druhý praděda zemřel kdysi během druhé světové. Doma zůstala sirota a mladá vdova. Nebyla v těch časech sama.
Před několika lety zemřel můj děda, bylo mu skoro 80. Pohřeb nebyl zvlášť smutnou záležitostí. Děda byl zdatný pivař, a tak jsme si na jeho počest a na dobré další zrození připili Hostanem (bohužel v tom kraji nic lepšího nečepují). Zemřel po škaredé nemoci, která dnes už není brána vážně – rakovině. Moje babička, která byla víc než dvacet let vdovou, zemřela taky na rakovinu. To nikoho nepřekvapí. Bylo jí taky přes 80. To mi dává naději, že to možná, snad, dá-li pámbů, taky k takovému požehnanému věku dotáhnu. Možná.
Není to totiž vůbec jisté. Dodnes si pamatuju to překvapení, když mi někdy v osmé třídě jedna holka napsala, že jí umřel táta. Jak umřel? Vždyť mu bylo sotva pětatřicet, nechápala jsem. Že rodiče umírají i dětem, které jsou samy slabé jsme už ale věděla. Znala jsem už jako malá jednu maminku, která prohrála boj s rakovinou. Kdo ví, co je teď s jejím synem. Je starý tak nějak jako já. Jak mu asi muselo být, když osiřel. Před časem mi umřel jeden známý. Na co jiného, než na rakovinu. Byl mladší než já. Sledovala jsem boj jedné jiné známé, taky mámy dcerky stejně staré, s rakovinou. Poslala jsem peníze jiné známé, která má dvě malé děti a nepřítele v prsu.
Právě teď žiju s vědomím, že jeden můj blízký má nově zjištěný melanom. Pamatuju si, v jakém šoku jsem byla před deseti lety, když mi volal jiný známý, že má tenhle dárek na kůži. Bylo mu ani ne třicet. Žije. Naštěstí a má krásnou rodinu, ale pořád kontroly a pořád „šanci“ na další nezvanou návštěvu.
Můj syn má teď podruhé boreliózu. Jen díky tomu, že ještě fungovaly ambulance Dětské nemocnice a díky tomu, že tam jsou dobré lékařky, které o děti pečují (protože zatím ještě mohou!), mu podruhé tu nebezpečnou potvoru odhalili včas. Borelióza je opravdu hnusná mrcha.
Nikdo cizí za ty všechny, o kterých píšu, neplakal. Všem vám, všem těm „hrdinům“, kteří se dnes tváří soucitně, odpovědně a uvědoměle, to bylo naprosto ukradené. I kdyby se to někde psalo, pokývali byste hlavou a tím by to skončilo. Ti mrtví a nemocní by pro vás byli číslo do statistiky. Šli byste nakupovat, do práce, milovali byste se, jedli byste, nadávali si a hádali se. Všichni ti, kteří jsou v mé mysli, na které vzpomínám a kterým, pokud ještě žijí, přeji pevné zdraví, jsou vám ukradeni.
Od té doby, co jsem matkou, vím jediné: neexistuje pro mne vyšší hodnota než blaho mých dětí. Udělám pro ně cokoli. Neexistuje nic a nikdo, kdo by mohl být přednější než oni. Taková je mateřská láska. To neznamená, že nebudu dělat věci pro druhé, protože jen ve společnosti (dobré společnosti) mohou žít mé děti kvalitní život. Ale nikdy nikdo nedostane šanci před mými dětmi. Bojovat za své děti pro mne znamená bojovat za dobrou společnost a budoucnost, ve které budou moci slušně žít a pomáhat druhým. To je podstatné. Jenom to.
Ne, mně nebudete říkat, co je smrt a nemoc. Já moc dobře vím, že lidé umírají, sama jsme to už ve dvanácti viděla na vlastní oči. A taky vím, že potřebujeme žít dál. Že budeme chvíli plakat a pak vzpomínat. Jinak bychom se nikdy nemohli posunout dál. Jak jinak by mohla žít třeba Marie Terezie? Řada z jejích dětí zemřela v dětském věku. A ona válčila a myslela na druhé. A ve skrytu duše vzpomínala, když šla večer spát. Možná i plakala. Ale žila.
P. S. Vedle urny mého dědy je strašně zvláštní hrob. Od mala mne strašil. Je to pomník „sester Vackových“. V zemi zetlela čtyři mladinká těla. Sestry zemřely krátce po sobě, jen jedna z nich se dožila aspoň dvacítky. Vždycky když jsem zalívala macešky, jsem se dívala jsem na jejich fotky a říkala si, proč umřely. Co se jim stalo? Proč všechny? Co jejich rodiče? Vím jen jedno z toho – ti rodiče je o mnoho let přežili.