Dnes mám narozeniny. Veselý den to rozhodně není. Smutná ale nejsem proto, že je mi už 39 let.
Narodila jsem se do socialismu a prožila v něm osm let. Nepamatuju si nic špatného, ale to je dáno jen tím, že jsem byla malé děcko a naší rodině se nic mimořádného nestalo, nic, o čem by si někdo vyprávěl. Jako velmi hodný adolescent (rodiče by to možná popřeli, ale je fakt, že jsem prostě nedělala problémy a dobře se učila) jsem v poklidu proplula bouřlivými devadesátkami. V 21. století jsem si pořídila děti. Kdybych věděla, co nás čeká, rodičem bych se nestala. Bude velmi, velmi kruté se dívat na utrpení vlastních potomků a nemít možnost s tím cokoli udělat. S tímhle vědomím se mi těžko žije a těžko usíná, s lítostí se denně dívám na své děti, když si hrají, vidím, jak dokonalí a krásní a chytří a skvělí jsou a s bolestí v srdci přemýšlím o tom, jaká je škoda, že jejich život nebude pěkný… Na Štědrý den jsem se koukala na náš smrček, na světýlka, která jsou stejně stará jako já, a říkala jsem si, jestli je ještě příští rok uvidím pověšená, jestli ještě budu kontrolovat dva dny před Vánocemi, zda fungují, jestli zažiju tu vteřinu to napětí, kdy cvaknu starým šedým vypínačem a některá žárovička bude stávkovat… Nebo jestli už náš život skončil a čeká nás jen boj o přežití. Ne, neměla bych děti, kdybych jen tušila, co se může stát.
Nerozumím tomu, že soudci nesdílí obavy moje a mnoha, mnoha, mnoha spoluobčanů. Jsou přece těmi, kdo mají přemýšlet a vidět „za roh“.
Se značným znepokojením jsme si dnes na Advokátním deníku přečetla tuto zprávu: „Během jarního nouzového stavu schválilo představenstvo ČAK zásady pro operativní řešení žádostí advokátek/advokátů, advokátních koncipientek/advokátních koncipientů o příspěvek či půjčku k překlenutí nepříznivé finanční situace, v níž se nezaviněně ocitnou v důsledku nouzového stavu a navazujících krizových a mimořádných opatření.„
Doba je zlá, ale když potřebují sociální pomoc advokáti, je něco sakra špatně. Sama vím, že musíme žít velmi skromně (ale my jsme si to částečně samozřejmě zvolili, když jsme se rozhodli komerční zakázky upozadit a bojovat, co to jde, proti ničení svobody). Holt jíme čočku, fazole, tofu, zelí, mrkev a celer, nechodíme na obědy (čímž ale trpí už tak zbídačení hostinští a na ně navázaní lidé) a já jsem si před lety našla zálibu v hledání pěkného oblečení v second handu. Vánoce jsme měli skromné, děti chápou, že dárků je jen pár a nejsou velké. K narozeninám jsem dostala nakládaný hermelín. Nestydím se za to, naopak to beru jako plus, nezajímají mne okázalé blbosti a nestojím o drahé dovolené nebo kožichy. Nechci si hrát na zazobanou právničku. Nikdy jsem o to nestála (jak víte, dokonce jsem byla velmi odpovědná ekoložka, která nechtěla mít doma ani takovou zhýralost jako je vysavač). Jsem ráda, když odvádím dobrou práci a žiju tak, že nemusím mít výčitky. Přesto máme obří výdaje třeba na bydlení, jako každý, kdo nezdědil nemovitost. A děsí mne, jak budou lidi takové (ne, takové, mnohem a mnohem horší) finanční podmínky zvládat. Půjčky a hypotéky nebude možné brzy splácet. Na lékařskou péči nebude a lidi budou umírat na nemoci, které mohla odhlalit prevence. Proč? Nač? Za co platíme tak nelidskou daň? Nedává to smysl a děsí mne, že je to soudcům jedno. Je nelidské toto utrpení přehlížet a tvrdit, že je to správné nebo dokonce spravedlivé. Ne, není. Správné je jedině myslet na živé. mrtví jsou mrtví a není třeba to řešit.
S velkou hrůzou jsem si přečetla zprávu ze Slovenska. U našich bývalých bratří to taky pěkně vře. Nezůstal tam zjevně kámen na kameni a právní stát už je jen hudbou minulosti. Národní rada Slovenska schválila novelu ústavního zákona, která dává veškerou moc ve státě vládě.
Slováci měli vyřešené vyhlašování nouzového stavu lépe než my, nemohlo být tak svévolné. To už ale neplatí. Od nového roku si může vláda hrát s občany na kočku a na myš, kdykoli se jí zlíbí. Tak jako v ČR. Nouzový stav je možné libovolně prodlužovat s komickým souhlasem poslanců (který vládnoucí strana má téměř vždy jistý). Slováci budou mít výrazně omezenu svobodu pohybu a novela bude dopadat i do dalších sfér lidského života. Bude např. možné „obmedziť nedotknuteľnosť osoby a jej súkromia pobytom v obydlí alebo evakuáciou na určené miest.“ Nebude úniku před tím, co rozhodne vláda.
Milí soudci, někteří s z vás jsou našimi známými, někteří jste mými spolužáky. Na fakultě jsme si spolu na chodbě povídali nebo jsme se aspoň zdravili, když jsme spolu chodili do menzy na maso s rýží. Měla jsem pocit, že nejste tak špatní, někteří jste se mi dokonce zdáli celkem fajn. Mnozí z vás, soudci a soudkyně, jste byli na vysoké mými učiteli. Nechápu, kam jste v této době dali rozum a hlavně srdce. Nerozumím tomu, že nemáte obavy o své děti, rodiče, kamarády nebo jen tak o ty obyčejné lidi, které jste v normálních časech potkávali denně na ulici, v kavárně, v restauraci, na pivu, na dovolené, v MHD nebo tam, kam chodíte. Také vy jste přeci těmi, na které dopadne zničený stát, neexistující právní systém a děsivá budoucnost. Copak nemáte strach? Nedíváte se kolem sebe? Nevidíte, co se děje? Nejste snad lidské bytosti a nechcete žít v pravdě, dobru a radosti?