Je zajímavé se prohrabovat loňskými zprávami. Zrovna teď jsem narazila na článek s názvem „Neuspěl se stížností v Česku, napadl nouzový stav u soudu pro lidská práva“. Je samozřejmě o Davidově stížnosti sepsané ihned poté, kdy soudci Ústavního soudu poprvé posvětili pošlapání lidských práv (odmítnutí stížnosti proti nouzovému stavu a omezení svobody pohybu).
Právě dnes David podal 4. stížnost k ESLP…
Ráno jsem nad ústavními soudci znovu urputně přemýšlela. Myslím si, že jim „to nesmíme nechat zadarmo“ (a taky že to nenechám jen tak být, nesnesla bych pomyšlení, že jsem neudělal všechno, co ze své pozice „obyčejné občanky“ můžu; je to naivní, ale…). Není možné, aby lidé, kteří nemají pražádný smysl pro právní stát a pro spravedlnost rozhodovali o našich právech a svobodách. Z jejich odporného přístupu je třeba co nejdříve vyvodit následky a nenechat věc jen tak nějak rozplynout do ztracena. To by byla jedna z největších proher demokracie, pokud vůbec nějaká kdy existovala (a já věřím spolu s Masarykem, že ano, jen k ní chybí demokraté).
Stížnost k ESLP samozřejmě není jediným důkazem neschopnosti našeho soudního systému. Městský soud v Praze má máslo na hlavě jako málokdo. Jedině jeho vinou nebyla celý rok reálně přezkoumána činnost ministerstva (nařizování zahalování obličejů). Je až bizarní, že soudy v jedné z nejtěžších porevolučních okamžiků nebyly schopny ochránit elementární lidská práva. Bohužel to jen dokazuje, že jsme se jako lidstvo vůbec nikam neposunuli a že by znovu, bez problémů a bez zádrhelů mohly být vypraveny vlaky s vězni „na Východ“. Nikomu by to nevadilo, nikdo by nezakročil. Po mnoha letech by se možná ti, kdo mávli rukou nad lidskými osudy, v médiích přetlačovali a dávali by nablýskané rozhovory o lidské důstojnosti a hrdě by se bili v prsa, že oni od počátku věděli, že je všechno špatně. Myslím, že přesně toho se za chvíli dočkáme. Se zvědavostí sobě vlastní vyhlížím rozhovor Kateřiny Šimáčkové o tom, jak odmalinka přemýšlela, jak by se dopídila všeobjímajícího dobra na světě pro všechny.