V úterý 10. 3. 2020 přišly děti domů se zvláštní informací: budou zavřené školy. Ve středu 11. 3. k nám přišly na návštěvu jejich kamarádi a já si říkala, že to snad nebude trvat moc dlouho a že pár týdnů prázdnin se nějak vydrží. Pak mi volala klukova učitelka s tím, že věří, že v dubnu děti pojedou na plánovanou školu v přírodě, protože se s nimi chce rozloučit. V květnu nám škola vrátila zaplacenou zálohu.
Do školy se moje děti vrátily v září. Dcera šesťačka na pár zbytečných týdnů, syn na prvním stupni vydržel o něco déle, i když pak jsem musela nechat našít roušky z tylu, aby se mi tam hodiny nedusil. Naštěstí je ten klučina vzdorné povahy a nesnáší omezení svojí svobody, tak nosil roušku hrdinně pod nosem, i když ho někteří uvědomělí spolužáci, budoucí fízlové, tipla bych, upozorňovali, že si musí zakrýt i nos.
Teď jsou moje děti doma už mnoho měsíců. Nevzdělávají se (ne, milá vládo, distanční výuka vážně není adekvátní náhradou a dětem je systematicky odpíráno právo na vzdělání), nemají spolužáky, chybí jim sociální kontakty, stávají se z nich jakési zombie. Neživí, nemrtví. Syn musel začít chodit na fyzioterapii s křivými zády od hrbení se u počítače – pět let byl velmi šikovný a velmi aktivní judista, teď jsou ti malí kluci ohrožením pro všechny ty tlusté a staré (tímto se omlouvám těm z nich, kdo po dětech onu odpornou oběť nežádají a naopak bojují proti zvůli), jak jim neustále tvrdí vláda a média a všichni ti samozvaní odborníci.
Minulý týden jsme z naší malinké ložnice vystěhovali skříň na chodbu. Vedle manželské postele teď stojí pracovní stolek a židle pro toho čtvrťáka – usoudili jsme, že se do školní lavice jen tak nevrátí a že musí mít svoje místo, když prosedí celé dny u smutných čtverečků na notebookové obrazovce.
S dětmi chodím denně ven dýchat čerstvý vzduch bez roušek, podporuju je v tom, aby se co nejvíc vídali s několika kamarády, se kterými zůstali v kontaktu. Přesto žijí smutné životy. Stát jim ukradl část života – pro syna je jeden rok desetinou toho, co zatím prožil. Už mu nikdo nikdy nevrátí ten ztracený rok, jako nikomu z nás.
Jakkoli je to všechno okolo dětí smutné, snažím se, aby ty moje aspoň žily. Aby nepřežívaly jak krysy v kanále. Bojuju zuby nehty za to, aby jejich budoucnost byla aspoň trošku hezká. Nedaří se mi to. Největší klacky pod nohy mi hází soudy. Nečekala jsem to. Nevěděla jsem (ano, jsem hloupá a naivní a moc důvěřivá), jak moc nemorální justice je. netušila jsem, jak zbaběle a hnusně se zachová soudkyně Ústavního soudu Šimáčková, která ze sebe roky před kamerami, foťáky a na fakultě dělá lidumilku. Nedokázala jsem si představit, že Nejvyšší správní soud, který jsem považovala za dobrou instituci, bude rok mlčet a neudělá vůbec nic. Netušila jsem, jak moc zlí mohou být soudci na Městském soudu v Praze.
Mám strach. Každým dnem víc a víc. Marně přemýšlím, kam s dětmi uteču, abych je ochránila. Dokážu si představit, že bych je poslala pryč, jestliže by jim to zachránilo život a budoucnost. Ale není kam. Svět je právě teď černý a smutný, ale pořád ještě věřím, že musí dobro a pravda a láska zvítězit nad tou strašnou lží a nenávistí.