Když tak sleduju bitky o Pandu a neutuchající proud mektání v médiích tu o tom, jak je covid strašný, tu o tom, jak je omikron neschopný virus a jak už bude konec, držím se za hlavu a nevěřím vlastním očím, kde že jsme to skončili. Dostali jsme jako lidstvo úžasný dárek, příležitost, která se už třeba nebude opakovat a my ji vzali a zarouškovanou utopili v protilátkách a vakcínách. Přitom jsme mohli, tak jak jsem si to od počátku přála a na co jsme apelovala v tolika „žalobách“, nastavit pravidla pro ochranu svobody. Mohli jsme nastavit mantinely moci veřejné, mohli jsme definovat, kolik že mrtvých je ještě dobrá cena za budoucnost pro ostatní, a mohli jsme se zase rozpomenout, že jsme smrtelní a naopak že nejsme všemocní. Mohli jsme toho získat tolik a ztratit tak málo. Namísto toho jsme nezískali nic a ztratili vše.
Je děsivé, když se podíváte na všechny ty mediální přestřelky, když si přečtete rozhodnutí soudů, když si povídáte s přáteli, jak moc jsme se nechali polapit do utkaných tenat. Nikde se neřeší to, co se mělo řešit hned v březnu 2020. Nikdo nechce pojmenovat to, co se stalo, nikdo neřekne, že i kdyby zemřelo klidně třikrát tolik lidí, pořád by to nebyla dost vysoká cena, kterou bychom za svobodu neměli zaplatit. Všichni se pořád dokola točíme na nesmyslech typu testování, zahalování, očkování, uznávání a neuznávání kdečeho, na sporech o to, jak se budeme chovat při cestování do zahraničí a tak dále, a tak dále.
Nerozumím tomu, proč jsme se k podobné debatě za celou dobu jako společnost neodhodlali. Proč se tváříme, že náš jediný problém je covid a covidí restrikce, když ve skutečnosti to naše Achillova pata vůbec není. Vždyť právě včasné nastavení pravidel a nikoliv dokola omílaný boj s rouškami a debatování o tom, kam všude je nenosíme, nebo spory o neuznávání protilátek či řešení toho, kolik lidí zemřelo „s covid“ a ne „na covid“ nás mohlo zachránit před jinými druhy totality.
Nečekám nic od kandidátů na prezidenta, je to jen další naprosto zbytečný šum. K volbám tak jako jindy nepůjdu. Nemůžu dovolit, aby nějaký stárnoucí a plešatějící seladon vládl „mým hlasem“. Nepatří mu. Zajímají mne ale jednotlivé kampaně. Zajímá mne, jestli se dozvím něco, co by mi dalo aspoň jiskřičku naděje, že nepůjde jen o dalšího kecálistu. Předpokládám, že předvolební hysterie bude nesnesitelná, ale třeba se nějaké překvapení najde.
Web Karla Janečka se zdá býti uhlazený a čistý a měl by asi být přitažlivý. Nevím, nejsem volič, nejsem cílová skupina. Říkala jsem si ale, že když už bych někde onu naději najít mohla, byl by to KJ, jeho texty nikdy nebyly úplně blbé a jeho rodinné extempóre mne nijak nepobouřilo.
Historický i aktuální vývoj mnohým z nás přináší uvědomění, že pro zachování svobody je bezpodmínečně nutné, aby si její hodnotu uvědomovala většina z nás a aktivně ji vyžadovala. Člověk 21. století je člověkem odvážným, svobodným a sebevědomým, který si stojí za svým názorem. Tohle jsme my a každý z nás má právo žít ve skutečně svobodné zemi.
Nerozumím heslu „Tohle jsme my.“ Nedává mi to smysl ve vztahu ke svobodě. Nezajímá mne, kdo jsou oni. Není to pro mne přínosné. Zní to spíš egoisticky nebo rozmazleně. Mnohem lépe oku i duši lahodí masarykovské „I já jsem stát.„, které Masaryk dává do určitého protikladu k okřídlenému (a rozmazlenému) „Stát jsem já.“. V Masarykově „I já jsem stát.“ totiž rezonuje moje oblíbené zlaté pravidlo. Dává naději v nesobecký přístup k ostatním, ve skutečnou ohleduplnost (ne tu fiktivní covidí blbost) a ve snahu mít stát, kterého jsme součástí, prostě dobrý.
Karla Janečka budu rozhodně nadále sledovat a doufám, že upozadí, hodně upozadí, svoje ego velké jako Nový Zéland. Není nikým, kdo vede lid na barikády, je prezidentem, kterému dal lid moc a nikoliv prezidnetem, který má lid poučovat a tvářit se, že má nějakou mentorskou převahu nad těmi, kdo prezidentem nejsou. Pokud by byl nadále takový, bude to jen další nudný a hloupý kecálista. Mohl by svoji „lepší“ prezidentskou cestu začít třeba tím, že spolu s lidem definuje parametry společenské smlouvy a jasně řekne, kdy a za jakých okolností se na svobodu prostě nesahá. I kdyby to mělo stát život babičky, koťátka a minimálně jednoho netopýra.