To, že se lidé bojí smrti, je naprosto normální. Já mám taky strach. Nejhorší je smrt dítěte. Jenže i když bychom na smrt rádi zapomněli a tvářili se, že nikdy nepřijde pro nás, ani pro ty, které máme rádi, není a nebude to pravda. Koronavirus ukázal na jisto jen jednu věc: jak moc velkou mezeru máme my v západní civilizaci ve smíření se s naším koncem.
Našla jsem k tomuto tématu citlivý rozhovor s jednou gerontoložkou. Ta na otázku „Proč lidé neumírají doma, když si to přejí? Rodiny se o ně nedokáží postarat?“ odpovídá:
„My zřejmě nejsme schopni přijmout otázku konečnosti života. Nejsme k tomu vychováváni jako populace. Odsouváme to někam mimo. Vedeni a vychováni k tomu nejsou ani samotní zdravotníci a lékaři. Na lékařských fakultách se učí zejména akutní „vítězná“ medicína. Ale se stárnutím populace by se měl klást důraz také na medicínu vyššího věku – na geriatrii. A vzdělávání by se mělo také zaměřit na stavy, kdy už medicína nemůže člověka zachránit. Kdy člověk potřebuje buď dlouhodobou péči v případě chronického onemocnění a nesoběstačnosti nebo paliativní péči, protože jeho život se chýlí ke konci.“
Zrovna včera jsem si telefonovala s jednou příbuznou. Vzpomínala, že když byla malá (a není t tak dávno, jak byste si mohli myslet), na vesnici se mnoho pohřbů vypravovalo z domu. Člověk prostě zemřel doma, po smrti jej příbuzní připravili na poslední cestu a za dva tři dny se konal pohřeb. Představte si, že by dnes někdo zemřel doma a že byste snad měli mít mrtvolu v obýváku! Vsadím se, že podstatnou číst z vás obešly mrákoty. Nebudu lhát, mě taky.
Protože se tváříme, že jsme nesmrtelní, že i naši staří příbuzní nikdy neumřou, nutíme lékaře, aby jim život prodlužovali a lékaři to vlastně chtějí dělat sami. Proto se člověk, který už má jen minimální životní rezervu a prakticky žádnou šanci, napojí na přístroje, které udržují životní funkce. Po nějaké době je to samozřejmě neudržitelné, tak se tak nějak odpojí, protože rodina už přijala fakt, že to nepovede k radostnému konci.
Lidé proto umírají v nemocnicích, i když je to děsí. O paliativní péči se u nás prakticky nemluví, ve společnosti je to bráno jako téma nepatřičné. Ne, ne. Babička neumře, bude bojovat, i když je jí 85 a má vážné nemoci. Prostě se uzdraví a my za ní pak možná na Vánoce přijedeme do LDN nebo v lepším případě do domova pro seniory.
Hlavně, ať nemusíme přemýšlet o smrti. Nebo se na ni dokonce dívat. Být s umírajícím je snad ještě horší, než být s mrtvolou. Znovu nás obchází mrákoty.
Protože se tak moc bojíme smrti, ve skutečnosti strašně ubližujeme umírajícím. Nejsou u nás hospice (ani pro děti, které taky umírají, ačkoli jde skutečně o příšernou noční můru), mobilní hospice a ani dostatečná paliativní péče v nemocnicích.
Myslím si, že proto nás koronavirus tak zdrtil jako společnost a proto je tak snadné zdivočelé a vyděšené masy lidí ovládat. Tak moc se bojíme smrti, že na její oltář obětujeme doslova cokoli. Hloupé je, že stejně přijde. A když zničíme společnost, vezme si zubatá mnohem víc lidí dřív, než by musela.
přemýšlejme o tom, že smrt existuje. Že každý z nás bude ve stadiu, kdy ani ten nejlepší mimotělní oběh nezajistí, že tu budeme ještě po mnoho šťastných a spokojených let. Mluvme o paliativní péči a přejme si pro blízké a sobecky i pro sebe ten nejlepší možný odchod z tohoto světa. Ne ten, kdy budeme sami, opuštění a obklopeni chladnými přístroji, které dělají píp. Přejme druhým i sobě raději teplou hladící dlaň.
P. S. Skeč z Monty Pythnonů pro uvolnění vážného tématu 🙂