Musím se přiznat, že od účinnosti Panda zákona trpím jistou nepěknou úchylkou. Každodenně se dívám na web Nejvyššího správního soudu a tajně doufám, že:
a) soudci KONEČNĚ něco rozhodnou (ačkoliv se k tomu evidentně nijak zvlášť nemají);
b) někdo jiný než já nebo David podá žalobu proti mimořádným opatřením.
Žádné z těchto přání ale nebylo už mnoho a mnoho dnů vyslyšeno. Co to znamená, ptám se sama sebe? To už to doopravdy všichni vzdali a nikdo nic nedělá? To už jsme v tom s Davidem zase sami, jako dlouhé měsíce roku 2020? Nikomu nestojí za to, aby napadal každičké opatření, aby se snažil naleptat celý ten stroj, aby do soukolí sypal soustavně písek? Jsem z toho nějak naměkko…
Zdá se mi, že tu máme jen kupu keců a skutek jako obvykle utek´. Lidi, haló, haló, je potřeba pořád něco dělat! To, že venku svítí sluníčko, můžete jít na pivo, zaměstnavatelé vás nechávají jakžtakž na pokoji a že vaše děcka jsou ve škole víceméně v pohodě (když zavřete obě oči a předstíráte, že učitelé jsou celkem fajn lidi), vůbec, ale vůbec nic neznamená. Virus je jen taková hračička, kost předhozená nám, plebsu, k okousání, máme tu celkem dost jiné a důležitější práce a u voleb to fakt nezměníte. Tak šup šup, něco dělat!