O výhradě svědomí, díky které smíte odmítnout plnění povinností stanovených právním předpisem, jsem už psala několikrát. Ještě jsem se ale nevěnovala otázce, jestli smí i lékař odmítnout poskytnutí péče. Odpověď zní: „Ano, smí, ale…“
Problém řeší zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách v § 50 odst. 2: „Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání.„
Jak je vidět, zdravotník se může spoléhat buď na světonázor (svědomí) nebo na náboženství. Jako i u běžného smrtelníka, tak i u lékaře je samozřejmě výhodnější víra (opět odkazuji na postavení islámu, který je schopen si skrze víru vymoci prakticky cokoliv, ačkoli s tím většina populace v evropských zemích absolutně nesouhlasí).
Jaké jsou další podmínky odmítnutí očkování pacientů? Především je třeba pacientovi zajistit náhradního lékaře, který ho opíchá, pokud o takové zajištění pacient stojí. Potom se to všechno musí zapsat do zdravotnické dokumentace.
Zdravotnický pracovník je v možnosti odmítnutí vakcinace limitován, a to tak, že nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem.
To si nelze v době očkovacích kamionů brázdících Českou republiku křížem krážem (tady na dědině místní rozhlas již 2x za tento týden připomínal občanům, že do zdejší vesničky střediskové přijede tento zázračný dopravní prostředek a bude možno podstoupit očkování vyjmenovanými látkami bez registrace na počkání).
V komentáři od Wolters Kluwer k zákonu se uvádí:
Výhrady svědomí se nejčastěji uplatňují v případě umělého přerušení těhotenství, kdy zdravotnický pracovník z důvodu svého přesvědčení odmítá být účasten na interrupčním zdravotním výkonu. V poslední době se výhrada svědomí uplatňuje také v případě odkladných výkonů, kdy pacient požaduje, aby mu i za cenu jeho úmrtí nebyla podána krevní transfuze, a zdravotnický pracovník by byl povinen trpět zbytečné umírání pacienta, který i za cenu úmrtí odmítl krevní transfuzi, a nelze mu tedy poskytnout jinak dosažitelnou pomoc. V méně častých případech se uplatňuje výhrada svědomí také u zdravotních výkonů, jako je sterilizace, změna pohlaví, psychochirurgické výkony apod.
Veřejný ochránce práv řešil zajímavý případ. Cituji z jeho zprávy:
V listopadu 2012 navštívila – v té době těhotná – stěžovatelka ordinaci lékařky z důvodu osobního setkání a domluvy na přijetí jejího zatím nenarozeného dítěte do lékařské péče. Při tomto setkání stěžovatelka projevila svůj rezervovaný postoj k očkování novorozeňat, a také uvedla, že se zajímá o problematiku očkování malých dětí. Z literatury nabyla přesvědčení, že by její dítě mělo být očkováno až po dosažení jednoho roku věku. Tuto variantu chtěla s lékařkou projednat, avšak ta jakýkoliv výjimečný postup odmítla a trvala na povinném očkování v běžných termínech. Jelikož ani jedna ze stran nepřesvědčila druhou o svém stanovisku, lékařka reagovala na tuto situaci tím, že odmítla nenarozené dítě registrovat pro zásadní neshodu s matkou budoucího dětského pacienta na způsobu poskytování zdravotní péče.
Lékařka ve svém vyjádření uvedla, že nelze léčit pacienta, který svému lékaři nedůvěřuje, a proto stěžovatelce doporučila, aby vyhledala jiného lékaře, který bude více nakloněn jejímu přesvědčení o nevhodnosti očkování dětí do jednoho roku věku. Dále uvedla, že vzhledem k postoji stěžovatelky k očkování by nemohla o dítě zodpovědně pečovat, a proto podle ustanovení § 48 odst. 1 a 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), předem odmítla převzít zodpovědnost za zdravotní péči o novorozence po jeho narození
Krajský úřad věc posoudil tak, že lékařka mohla odmítnout přijetí pacienta na základě ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách, které umožňuje tzv. „výhradu svědomí“. Dále krajský úřad připustil možnost přijetí dítěte do péče s následným ukončením péče z důvodu neposkytování součinnosti potřebné pro další léčbu.2) Z těchto důvodů krajský úřad nezahájil s lékařkou řízení o správním deliktu.3)
Veřejný ochránce hodnotil situaci následovně:
Výhradu svědomí lze uplatnit v případech, kdy poskytnutí zdravotní služby je v příkrém rozporu s přesvědčením zdravotnického pracovníka. Proto je možné uplatnit výhradu svědomí pouze ve vztahu ke konkrétnímu zákroku, jehož provedení pacient požaduje. Navíc jde o právo něco nekonat, neprovést zákrok. V tomto případě je postavení lékařky a stěžovatelky, respektive pacienta, oproti hypotéze výhrady svědomí obrácené. Lékařka požaduje provedení zákroku, očkování a stěžovatelka jej odmítá.
Ochránce tedy uznal, že existují situace, kdy může lékař celkem v pohodě péči odmítnout, ale musí se jednat skutečně po situace, které předvídá zákon. Jste-li lékař, který vážně, ale vážně nechce do lidí píchat tuhletu vakcínu, jděte do toho. Každý projevený osobní postoj naleptává oficiální propagandu. A to se počítá!