Ptáte se mne na to, jak to pan Tománek myslel, když napsal svoji glosu na blog na Aktuálně ohledně trestného činu přisvojení si pravomoci úřadu. Bohužel netuším, co se jiným lidem honí hlavou, musíte se na to ptát autorů. Já sama si myslím, že je absurdní tvrdit, že nějaká zmatená nebo zlá prodavačka nebo neméně zmatený a drzý člen scurity týmu páchají právě tento přečin, ale proti gustu žádný dišputát a kdo jsem já, abych mohla tvrdit, že jsem neomylná?
Přiznám se, že trestní právo nedělám a popravdě ho až nesnáším. Protivilo se mi už na fakultě a ani nevím, jak jsem mohla z trestu hmotného i procesního vůbec dostat áčko. Pamatuju si ale, že právě zkouška ze hmoty pro mne byla tak odporná, že jsem si koupila lahev vína a vypila ji na ex, abych na to zapomněla. Nikdy jindy jsem neměla potřebu nic podobného udělat. Takže asi takový já mám vztah k trestnímu zákoníku. Nicméně vidím, že se proklatým trestním stíháním, kterými je celý národ z nějakého prazvláštního důvodu doslova posedlý, nevyhnu. Takže k věci:
§ 328 trestního zákoníku zní: Kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
U trestního zákoníku, stejně jako u všech jiných právních norem je třeba hledat souvislosti. Nestačí tudíž si přečíst skutkovou podstatu jednoho přečinu a z ní samotné dovodit následky. Proto je třeba ust. § 328 dát do kontextu. Tím je podle mých chatrných znalostí trestního práva zejm. § 12 odst. 2 trestního zákoníku, který upravuje zásadu subsidiarity trestní represe (ta je důležitá, docela dost). Zde se píše: Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Musíme se tedy vždy ptát, zda jednání prodavačky, vyhazovače, průvodce na zámku nebo třeba provozovatele tábora pro děti, který po nás chce prokázat, že jsme si udělali samotest, přičemž mu toto navrhuje platné opatření (sic si o něm můžeme myslet cokoliv, je prostě platné v souladu s další zásadou práva správního, a to tzv. presumpcí správnosti správních aktů), vůbec naplňuje znaky trestného činu z hlediska společenské nebezpečnosti. Podle mne nikoliv.
Společensky nebezpečný čin, který by naplňoval znaky výše uvedeného přečinu je třeba situace, kdy se někdo vydává za policistu, ačkoli jím není, a jako takový falešný policajt koná. Dívala jsem se na judikatur, která není zrovna bohatá. Soudy dovodily následující: Úkonem ve smyslu skutkové podstaty přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 tr. zákoníku může být též neoprávněné konání šetření za účelem zjištění poměrů nezletilých dětí. Předmětný skutek spočíval v tom, že „že obviněný jako první m. města K. se dostavil v K. , okr. B.-v. , dne 22. 6. 2013 do bytu obývaného H. P. a ve dnech 24. 6. 2013 a 28. 6. 2013 do bytu obývaného A. F. , představil se, pod nepravdivou legendou, že je vedoucím, resp. nadřízeným, resp. pracovníkem orgánu sociálně právní ochrany dětí, dosáhl toho, že byl vpuštěn dovnitř, a u přítomných osob zjišťoval poměry nezletilých dětí S. a F. F. , ačkoli věděl, že není pracovníkem orgánu sociálně právní ochrany dětí a že není oprávněn postupovat podle § 52 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.“ (Usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 7 Tdo 20/2015).
V důvodové zprávě se píše: V praxi se poměrně často, v souvislosti s pácháním trestných činů zejména organizovanými skupinami, vyskytují případy, kdy se pachatelé vydávají za úřední osobu, nebo vykonávají úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, orgánu územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo jsou vykonávány jen z moci úřední takového orgánu, a proto osnova navrhuje, po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 132 německého trestního zákoníku), i takové jednání pro příště trestně sankcionovat.
Prodavačka ale nic takového nečiní. Nevydává se za orgán a netvrdí, že jako tento orgán jedná. Prodavačky ostatně kontrolují občanky podezřelým puberťákům, kteří se zejm. v parném létě nebo před Silvestrem snaží pokoutně dostat k nějakému alkoholu. Taky si tím nepřisvojují žádnou pravomoc, jen konají, co jim předpisy ukládají.
S právní kvalifikací jednání prodavaček tak, jak ji provedl na blogu pan Tománek tedy nesouhlasím. Nemyslím si dokonce ani to, že by se snad prodavačky dopouštěly nějakého přestupku. Jejich jednání je jen hluboce nemorální, nicméně je naše volba, jak se k němu postavíme a jedině naše jednání můžeme ovlivnit. Ale znovu píšu: můžu se celkem snadno mýlit.
A jak to řešit? Podle mne je třeba tyto věci vést přes civilní spory. Podávání trestních oznámení jak na běžícím pásu je manýr, který nepatří do společnosti, ve které chci žít. Už tak mne dost mrzí, že jsem se nechala svét k oznámení na Flegra, hodnotím to jako chybu, jíž nehodlám opakovat. Tečka.
P. S.: Pokud mi tento text chce nějaký trestař opravit, nebudu se bránit. Vím, že moje averze vůči trestnímu právu je zvláštní, ale neříkejte mi, že jiní právníci kupř. tak jako já miilují územní plánování. Dost o tom pochybuju. Každý máme své libůstky.