Motto:
„Uvažovala jsem takto: bonus je mimořádnou odměnou, prémií, prostě něčím navíc. Možná si už po roce různých omezujících opatření jen matně vzpomínáte, ale chodit na fotbal, do kina, na koncerty a zaplavat si patří v jednadvacátém století v našich kulturních podmínkách mezi běžné naplnění řady ústavou chráněných práv, není to bonus. V našem století a v naší části světa bonus není ani jet na dovolenou a bydlet tam v hotelu. A rozhodně není bonus jít na návštěvu za babičkou. I když se nedokážu vyjádřit ke vhodnosti plošného opatření zakrývat si dýchací cesty, ani nemít zakrytý obličej bonus není.“
Vladana Vališová, advokátka
Text budu doplňovat, snažím se dát k dispozici co nejdříve alespoň základ, protože Sněmovna bude novelu řešit už zítra.
Nečekala jsem, že někdy budu psát připomínky k takové kravině, jako je novela zákona o ochraně veřejného zdraví zavádějící covidpas, onen slavný zelený a hlavně digitální certifikát, který rozdělí společnost na privilegované a na odpad, se kterým lze zacházet jakkoliv. No, ale stalo se. Níže dávám k volnému využití, to, co jsem byla schopna dát dohromady v rekordně krátkém čase (tak důležitá novela, která nás neočkované a netestované, připraví o status lidské bytosti se připravuje – jak jinak – ve stavu legislativní nouze).
Právníkům a některým dalším připomínám požadavek na řádné citace a taky prosím ty, kdo to nemají v hlavě v pořádku a mají potřebu mi psát svoje přitroublé negativní názory, aby tak nečinili, pokud si nepřejí, abych se dobře bavila na jejich účet.
Nezapomeňte na výborný článek advokátky Vališové o našem novém certifikátu. Dovolím si z něj v těchto připomínkách vycházet, a to hlavně z důvodu časové tísně, kdy by přepisování už sepsaných argumentů bylo nošením dříví do lesa.
Text návrhu je k dispozici zde.
Cíl navrhované právní úpravy
Novelou se má uzákonit především zelený certifikát – covid pas, přičemž novela reaguje na návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o rámci pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, testování a uzdravení za účelem usnadnění volného pohybu během pandemie COVID-19 (digitální zelený certifikát). V této souvislosti je třeba doplnit rozsah údajů, které orgány ochrany veřejného zdraví mohou při plnění úkolů v oblasti prevence vzniku a šíření infekčních onemocnění využívat ze základních registrů a agendových informačních systémů, jinak by nebylo možné zaručit správnost certifikátů, zejména z hlediska ztotožnění osob.
Novela vychází z myšlenky, že covid pas založený na očkování by byl diskriminační, proto bude moci být certifikát vydán i těm, kdo budou testovaní. O tom, že by mohli využívat svých lidských práv a základních svobod i jiní občané se už neuvažuje. Tím se samozřejmě dostává návrh novely do přímého rozporu s ústavním pořádkem ČR a jejími mezinárodními závazky vyplývajícími z některých mezinárodních dohod o lidských právech a svobodách.
Je proto bizarní, že se v důvodové zprávě k novele uvádí: „Navrhovaná právní úprava nijak nesnižuje práva dotčených subjektů a nejsou jí diskriminovány žádné specifické skupiny adresátů právních norem, respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky.“ Není z podstaty této novely možné, aby novou právní úpravou nedocházelo k diskriminaci skupiny osob a aby novela nesnižovala práva dotčených subjektů.
Vhodně na tuto problematiku poukazuje Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém stanovisku:
Autor návrhu právního aktu založeného na DGCR, například pro revizi Protiepidemického systému ČR, by si měl vždy nejprve odpovědět na předběžné otázky, zda je chystaný účel užití digitálního zeleného certifikátu nebo jiný způsob umožňující vstup do zařízení pro určené skupiny osob legální a legitimní, tedy zda je navrhovaný právní akt v souladu s českým právním
řádem a zda je ospravedlnitelný. K tomu je nutno znát, zda by uvedené bylo schopno fakticky plnit svou funkci, zda používání by nebylo v rozporu s lidskými právy, zejména s článkem 3 odst. 1 Listiny, tedy zda neporušuje zákaz diskriminace, a článkem 10 odst. 1 Listiny, tedy zda není v rozporu s ochranou lidské důstojnosti, a to zejména, zda nepřiměřeně nezasahuje do tělesné integrity.
Ochrana osobních údajů
Novela výrazně rozšiřuje okruh osobních údajů, které budou moci být shromažďovány orgány ochrany veřejného zdraví. Novelizuje se zejm. § 79, jehož písm. a) má nově znít:
„V § 79 odst. 1 písm. a) se slova „narození, místo pobytu fyzických osob,“ nahrazují slovy „a místo narození, dále číslo pojištěnce podle zákona o veřejném zdravotním pojištění, není-li tímto číslem rodné číslo tohoto pojištěnce, jde-li o cizince, číslo cestovního pasu nebo jiného dokladu prokazujícího totožnost, jedinečný resortní identifikátor pacienta přidělený pacientovi Ústavem zdravotnických informací a statistiky České republiky podle zákona o zdravotních službách, adresa místa trvalého pobytu fyzických osob, telefonní číslo, adresa elektronické pošty, popřípadě další kontaktní údaje“.
Nově zní § 79 odst. 1 písm. b) takto:
Osobní údaje vypovídající o zdravotním stavu fyzických osob, o průběhu a výsledku poskytovaných zdravotních služeb, včetně identifikačních a kontaktních údajů poskytovatelů zdravotních služeb, kteří je poskytli, a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem fyzických osob a s postupem při poskytování zdravotních služeb, včetně údajů sociodemografických a diagnostických, zahrnující diagnózy onemocnění, pozitivní a negativní výsledky laboratorních vyšetření vztahujících se k akutnímu nebo prodělanému onemocnění COVID-19 anebo vyloučení tohoto onemocnění, dále údaje o rizikovém chování, o splnění povinnosti podrobit se léčení, o počtu, druhu a závěrech lékařských prohlídek, údaje o
expozici fyzických osob faktorům pracovního a životního prostředí, údaje o epidemiologii drogových závislostí, záznam o provedeném očkování proti onemocnění COVID-19 a osobní údaje podle § 40 písm. a).“
Tyto údaje budou zpracovávány orgány ochrany veřejného zdraví zpracovávány v registru aktuálního zdravotního stavu fyzických osob, které onemocněly infekčním onemocněním, a fyzických osob podezřelých z nákazy a v registru kategorizací prací a expozic faktorům pracovního a životního prostředí (dále jen „registry“).
Pokud jde o argumentaci směřující k požadavkům na ochranu osobních údajů, je vhodné vycházet ze stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů. V něm se mj. uvádí:
GDPR zůstává použitelné bez ohledu na pandemickou situaci či nouzový stav, a kromě zajištění ochrany základních práv a svobod zároveň umožňuje i účinnou reakci na pandemii… Jakékoli omezení musí respektovat podstatu omezeného práva. Omezení, která jsou všeobecná, rozsáhlá nebo narušující do té míry, že v podstatě upírají určité základní právo, nejsou
ospravedlnitelná. Pokud je narušena podstata práva, musí být omezení považováno za protiprávní, aniž je nutné dále posuzovat, zda slouží cíli obecného zájmu nebo splňuje kritéria nezbytnosti a přiměřenosti. V obecnosti je tak EDPB názoru, že osobní údaje, jejich zpracování a k tomu využívané technologie, by měly být používány spíše k posílení pozice jednotlivců
než k jejich kontrole, stigmatizaci nebo utlačování. V každém případě je tak třeba respektovat základní zásady ochrany osobních údajů, a to i v případě zpracování osobních údajů v souvislosti s opatřeními v rámci boje s COVID-19
Klíčový § 69 – základ pro segregaci
Kromě rozšíření oprávnění ke sběru osobních údajů, zejm. pak údajů o zdravotním stavu je nebezpečná novela § 69. Do odst. 1 se doplňuje písm. i), na základě kterého budou mimořádnými opatřeními při epidemii
omezení účasti na veřejné nebo soukromé akci nebo vstupu do veřejnosti jinak přístupného prostoru, včetně provozoven nebo jiných prostor, do nichž je vstup vázán na členství, úhradu nebo jinou podmínku, tak, že jsou umožněny pouze fyzickým osobám, které pořadateli nebo organizátorovi akce nebo provozovateli nebo majiteli veřejnosti jinak přístupného prostoru nebo jimi pověřené osobě prokáží způsobem stanoveným mimořádným opatřením, že se podrobily očkování proti infekčnímu onemocnění nebo toto infekční onemocnění prodělaly nebo se podrobily testu nebo vyšetření na přítomnost původce infekčního onemocnění s negativním výsledkem.
To je v přímém rozporu se všemi Listinou zaručenými právy. Vedle toho je tato právní úprava rozporná s rezolucí Parlamentního shromáždění rady Evropy:
Scientists have done a remarkable job in record time. It is now for governments to act. The Assembly supports the vision of the Secretary-General of the United Nations that a Covid-19 vaccine must be a global public good. Immunisation must be available to everyone, everywhere. The Assembly thus urges member States and the European Union towith respect to ensuring a high vaccine uptake ensure that no one is discriminated against for not having been vaccinated, due to possible health risks or not wanting to be vaccinated.
Advokátka Vladana Vališová píše:
Výše uvedené stanovisko je podle mého názoru zcela v souladu se zásadou nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, vyjádřenou v čl. 7 a v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina)[8]. Respekt pak vyžaduje i autonomie vůle – § 81 občanského zákoníku (dále jen o. z.)[9]: „Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“, přičemž tento požadavek nachází konkretizaci ve vztahu ke zdraví, a to v § 93 o. z.: „Nelze zasáhnout do integrity jiného bez jeho souhlasu“ či § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách (dále jen z. z. s.)[10]: „Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem“. V čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (dále jen Úmluva)[11] se uvádí: „Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.“ Toto ustanovení nelze interpretovat jinak, než že má jednotlivec právo na vlastní rozhodnutí o sobě sama, bez ohledu na potřeby společnosti. V čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech[12] je dán limit práva na soukromí, a to omezeními, která jsou „v souladu se zákonem“ a „nezbytná v demokratické společnosti“. Právě nezbytnost zásahu do tělesné integrity člověka je zcela zásadní podmínkou pro oprávněnost takového zásahu. Jak uvádí Pavel Doubek[13]: „Otázce nezbytnosti se věnoval ESLP ve věci Dudgeon proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska[14], kde uvedl, že „nezbytné“ v tomto kontextu nemá flexibilitu výrazů jako „užitečné“, „rozumné“, nebo „žádoucí“, ale implikuje existenci „naléhavé společenské potřeby“ pro daný zásah.“
Pro zajímavost a jako podpůrný argument uvádíme část argumentace ze stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů ke covid pasům:
Řecko, Portugalsko a Polsko digitální zelený certifikát podporují. Francie digitální zelený certifikát odmítá a Rumunsko ho chce omezit na lékařské účely. Obdobný postoj jako Francie má Německo, které výhody pro vakcinované odmítá, neboť není prokázáno, zda vakcinovaný není infekčním, společnost by se rozdělila a vakcína by se stala fakticky povinnou. Obdobný postoj vyjadřuje dekret floridského guvernéra č. 81 z roku 2021 o zákazu pasů o vakcinaci proti COVID-19.“
Zmíněný dekret floridského guvernéra pak najdete zde. Stojí za přečtení.
Očkování jako povinnost
Advokát Zdeněk Koudelka na svém blogu napsal:
Pokud chce stát nařídit povinné očkování, musí to udělat právním předpisem a nést odpovědnost za zdravotní následky takto nařízeného očkování. Pokud ministerstvo preferuje imunitu z očkování, aniž chce nést následky tím, že by ho nařídilo jako povinné, a přitom ví, že dochází k úmrtím, jde o postup protiprávní a hrubě nemorální. Segregace lidí v přístupu ke službám může být důsledkem lobování dodavatelů vakcín a testů, jde o miliardové kšefty. Trikolóra je zásadně proti uzákonění diskriminační segregace lidí.
Se Zdeňkem Koudelkou lze v tomto samozřejmě jedině souhlasit – pokud má být očkování cokoliv podmiňováno, musí být povinné a stát musí beze zbytku převzít odpovědnost za veškeré negativní následky, přičemž musí také vydat prováděcí vyhlášku, aby bylo obráceno důkazní břemeno a občané by nemuseli dokazovat (nemožné), že mají negativní následek po očkování.
Dále je třeba přihlédnout k tomu, jakým způsobem jsou upravena jiná povinná očkování (na rozdíl od koronaviru, který má smrtnost jako chřipka, proti velmi nebezpečným infekčním a mezilidsky přenosným nemocem) a především, jaké jsou sankce za jejich nepodstoupení a přesně tomu pak musí odpovídat sankce spojené s nepodstoupením očkování na covid.
V současnosti je očkování plošně nařízeno pouze malým dětem. Dospělí se přeočkovávat nemusí. Za nepodstouepní očkování je možno udělit pokutu zákonným zástupcům, a to maximálně 10.000,- Kč každému z nich. Dalším omezením je pouze nepovolení účasti na předškolním vzdělávání, a to jen tehdy, pokud nejde o povinný ročník MŠ. Dalším „trestem“ už je jen neúčast na táborech nebo školách v přírodě. Takové tresty ESLP potvrdil jako adekvátní. Tvrdší proto nejsou přípustné.
Vladana Vališová k tomu píše:
Zde je třeba zaznamenat, že sankce za nesplnění povinnosti podstoupit povinné očkování je v rovině peněžní. Za nesplnění povinnosti podstoupit povinné očkování nehrozí sankce ve formě zákazu navštěvovat sportovní či kulturní akce a účastnit se rodinného života. (Jedinou nepeněžní sankcí je zákaz pro neočkované dítě docházet do školky, ale nikoli již do školy, kde se realizuje jiné právo dítěte, a to právo na vzdělání.) Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce je trestem, který se v trestním řízení ukládá zejména pachatelům, kteří se v minulosti v souvislosti s návštěvou nějaké kulturní, sportovní nebo jiné akce dopustili úmyslného trestného činu (§ 76 trestního zákoníku[17]). „Sankce je sekundární povinnost, jejímž předmětem je strpění nějaké újmy a podmínkou je porušení právní povinnosti…“[18] Jak bychom pak mohli sankcionovat tam, kde právní povinnost uložena není?
Dále pak uvádí:
V případě omezení sociálních, kulturních a dalších práv pro nenaočkování se nepovinnou vakcínou se beze sporu jedná o diskriminaci. Princip rovnosti je vyjádřen v čl. 1 Listiny, a to takto: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech“. Už v tomto článku je upraven zákaz jakýchkoli privilegií a rovnost před zákonem. Diskriminací se rozumí rozdílný přístup k nějaké skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince než k jiné skupině nebo k celku. Zákaz diskriminace najdeme v řadě mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána, ve stejném duchu jako je obsažen v čl. 3 odst. 1 Listiny. V tomto článku po slovech „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu“ následuje demonstrativní výčet všech možných důvodů diskriminace, zakončený slovy „nebo jiného postavení“. Skupina osob, které se nechtějí nechat očkovat nepovinou vakcínou, se odlišuje od skupiny osob, které se nechají očkovat nepovinou vakcínou, a tvoří tedy skupinu, která poměrně jasně spadá do kategorie „jiné postavení“. Aby se nejednalo o zakázanou diskriminaci, rozlišování by muselo sledovat legitimní cíl a muselo by být tomuto cíli přiměřené. Pokud by zde existoval legitimní cíl – zájem na plošné proočkovanosti ze závažného důvodu, bylo by vhodné, aby ho zákonodárce kodifikoval v podobě právní povinnosti, a to po zvážení přiměřenosti zásahu do individuálních práv toho, kdo se dobrovolně očkovat nechce.
Pokud jde o povinné očkování dospělých, lze zatím nařídit dle očkovací vyhlášky zejm. pracovníkům integrovaného záchranného systému očkování proti žloutence, popř. lékařům na určitých odděleních proti spalničkám, v laboratořích, kde se pracuje s virem vztekliny pak proti tomuto onemocnění. Speciálně může být očkování nařízeno např. vojákům na misích. Dosud nebylo očkování dospělým plošně nařizováno, ani jím nebylo nic podmiňováno, i když je známo, že kupř. vznikají epidemie spalniček a černého kašle, neboť dospělí, kteří spalničky neprodělali, mají tzv. vyvanutou imunitu.
Pokud by mělo být očkování proti covid povinné, je tedy nutné se vypořádat se skutečností, že jiné povinné očkování dospělé populace neexistuje, dále s faktem, že se mohou očkovat ti, kdo chtějí, dále pak se skutečností, že očkování nebrání nakažení a šíření nemoci, není jisté, že bude bránit vzniku mutací nebo že bude před mutacemi chránit, není rovněž prokázáno, že u všech očkovaných vznikají protilátky, atp.
Vladana Vališová trefně poukazuje na odborné závěry:
Dovolím si zde citovat kolektiv imunologů a virologů – Zuzanu Krátkou, Václava Fejta, Radka Kučeru a Hanu Zelenou: „Covid-19 je z pohledu imunologa normální virová infekce, která ovšem může mít občas atypický průběh, a která navíc postihla imunologicky naivní populaci. Vymýcení SARS-CoV-2 není možné a nám nezbývá, než se smířit s tím, že se tento nový koronavirus stane dalším členem široké rodiny virů, které stále žijí na našich sliznicích a jednou za čas nám znepříjemní život. Než si virus „ochočíme“ (nebo on nás), je třeba činit uvážlivá preventivní opatření, abychom příliš nezatížili zdravotní systém, ale zároveň se postupně mohli vrátit do normálního života. Rozhodovat bychom se měli na základě dat, nikoliv dojmů, pocitů a senzačních zpráv.“
Na závěr upozorňujeme na několik citací Milana Kubka, prezidenta České lékařské komory k vakcinaci proti „prasečí“ chřipce (dnes by sám Kubek podobné výroky odsoudil jako konspirační). Všechny tyto výroky bezezbytku platí i dnes, a přesto si stát dovoluje podmínit výkon lidských práv a svobod podstoupením očkování proti chorobě, jež pro drtivou část populace nepředstavuje žádné riziko:
Negativní následky covidího očkování k dispozici zde (a rozhodně tam nebudou všechny).
„Je na rozhodnutí každého, aby sám zvážil, jestli ze sebe nechá udělat pokusného králíka, nebo nikoliv.“ (Hospodářské noviny.)
„Já bych se očkovat nenechal. Zdravotníci nebudou dělat někomu pokusné králíky.“ (Blesk.cz)
„Nežádoucí účinky očkování byly hlášeny u 152 z nich, přičemž u 50 byly hodnoceny jako závažné. A v jednom případě se vyskytla i obávaná polyradikuloneuritida, to je syndrom syndrom Guillain-Barré, tedy ochrnutí svalové. A ke stejnému datu byla laboratorně ta nákaza prasečí chřipkou potvrzena u 2400 osob. Ovšem ve skutečnosti tu infekci prodělaly statisíce, spíše miliony našich spoluobčanů. A úmrtnost na to onemocnění skutečně není velká, u 95 zemřelých osob byl prokázán virus této chřipky. Ovšem to zdaleka neznamená, že ti lidé zemřeli na tu prasečí chřipku. Drtivá většina z těch osob ve skutečnosti zemřela na své zcela jiné závažné onemocnění, jako leukémie, selhání srdce, respirační insuficience nebo se jednalo o pacienty po transplantacích a podobně.“ (Český rozhlas).
„Firma, která má vakcínu dodat, si smluvně zajistila, že neponese žádnou odpovědnost za nežádoucí účinky vakcíny. To je naprosto nepochopitelné. Divím se, že stát mohl takovou smlouvu podepsat.“ (Novinky.cz)
„Riziko vakcíny nevyvažuje její přednost, protože průběh onemocnění prasečí chřipkou je mírný.“ (Novinky.cz)
Závěrem
Skončím tuto litanii opět citací Vladany Vališové, protože na příměr, o kterém píše, došla řeč v sobotu s pražskými eleutheriány:
„Četla jsem rádoby příměr, že přece ani „povinnost mít řidičský průkaz není diskriminací těch, kteří by chtěli jezdit autem, ale nechtěli by se dát nutit k absolvování řidičské zkoušky.“[16] Doufám, že nejsem sama, kdo vnímá absurdnost takového argumentu. Zatímco k řízení auta potřebujeme získat určité znalosti a dovednosti, které se ověřují zkouškou, k chození na fotbal, do kina, na koncerty, zaplavat si a na návštěvu k babičce žádné mimořádné znalosti a dovednosti nepotřebujeme. Ani k jiným činnostem, které byly zakázány či omezeny. Pro většinu výše uvedených činností postačí jen právní subjektivita a způsobilost k právnímu jednání, ostatní, jako např. podnikání, se řídí zvláštními právními předpisy. Mluvit tedy o nějaké činnosti, jež je běžnou součástí našich životů, jako o bonusu pro očkované, je třeba vyhodnotit jako pokrytectví zastírající nedostatek odvahy přiznat, že zamýšlíme sankcionovat ty, kteří se nechtějí nechat očkovat.“