O tom, že mne mrzí, že jsem skočila na covidí vějičku a že jsem strávila tolik času úplnými ptákovinami, jsem už psala. Víte, že si myslím, že skutečné hrozby jsou úplně někde jinde než v přitroublé Pandě. Za závažné problémy svobodného světa považuju politický islám a jemu velmi podobnou snahu o přetavení světa v jednu velkou rozjuchanou CO2 Free párty. Mé obavy se opat prohloubily, když jsem si před chvilkou přečetla link od jedné kamarádky, který vedl na článek s děsivým názvem „What if Democracy and Climate Mitigation Are Incompatible?“ Autor textu, jakýsi Cameron Abadi, si s klidem napíše:
In other words: Democracy works by compromise, but climate change is precisely the type of problem that seems not to allow for it. As the clock on those climate timelines continues to tick, this structural mismatch is becoming increasingly exposed. And as a result, those concerned by climate change—some already with political power, others grasping for it—are now searching for, and finding, new ways of closing the gap between politics and science, by any means necessary.
O těchto názorech bohužel vím delší dobu. Ještě před kovidí aférkou jsem strávila řadu neplodných hodin hádkou s fanatickým věřícím ze sekty Extinction Rebellion o tom, jaký že nesmysl jsou jejich občanská shromáždění, na kterých občané rozhodují o podstatných otázkách na základě rad expertů. rozhodnutím takového shromáždění má pak být podle vlhkých snů klimaaktivistů (kteří nemají pranic společného s těmi, kterým záleží na ochraně životního prostředí, přírody a krajiny). Doštěkali jsme se tak, že nás málem vyhodili z autobusu a žena dotyčného se za nás strašně styděla. Jen na okraj – moje pozice byla, že nemáme nic lepšího než demokracii a že jeho nápady jsou v naprostém rozporu se svobodou.
Abadi není samozřejmě osamoceným bojovníkem proti svobodě.
Zajímavé je, že i klimatičtí bojovníci chápou nutnost „přepsat společenskou smlouvu“, to mi tedy vyrazilo dech (ani jsem nevěděla, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku), abych se přiznala. Jak vidět, právě o novou podobu společenské smlouvy občanů se státem se tedy bude vést lítý boj:
What is necessary, then, is not to dispense with democracy, but to double down on it. Seeing climate change not as something that can be solved by experts, nor through individual sacrifices – but by the negotiation of a new sort of social contract between people and the state. The novelist Amitav Ghosh refers to our current climate predicament as a “great derangement”, a collective reluctance to face up to the reality of how the crisis will affect our lives. Pretending that we can bypass people and democracy is, to my mind, the ultimate derangement.
Generální sekretář OSN Gutteréz to vidí podobně:
And at the same time, we need to integrate the principles of sustainable development into all decision-making. I am looking forward to hearing your proposals and ideas on the way ahead. On shaping this New Social Contract and New Global Deal. And on making sure that the rebirth of the global economy is done in a way that delivers sustainable development and inclusive development for all.
No, tak abychom dali dohromady celkem brzo naše návrhy na podobu společenské smlouvy, což? Neměl by se právě o tohle zajímat nový prezidenstký kandidát? Neměl by nám on předložit návrh smlouvy a zeptat se, jestli ho akceptujeme? Nebo mu návrh předložíme my, občané? Můj návrh je tady: