Může se zdát, že jsme už prohráli, že naše životy skončily, že nemůžeme pokračovat, že vyhrálo zlo a že se ze světa stane temné a ohavné místo jako v Terminátorovi. Může se zdát, že už nikdy nebude svítit slunce, v jehož záři si budou hrát šťastné děti. Může se zdát, že už nikdy nebudeme cítit čerstvý vzduch. Může se zdát, že už nikdy nebudeme svobodní. Může se zdát, že už nemá cenu bojovat.
Není to pravda. Když zavřu oči, dokážu si na prchavý zlomek vteřiny představit, že všechno kruté, co se nám teď děje, povede k obrodě lidstva. Věřím pevně, že musí skutečně jednou zvítězit pravda a láska nad vším marastem, který ji obklopuje a dusí. Věřím pevně v to, že lidé z našich kulturních končin v sobě mají mimořádně silnou vůli k životu a obrovskou touhu po svobodě. Věřím pevně tomu, že se nepodvolíme, že nedovolíme, aby naše děti nemohly vést krásný život. Věřím pevně tomu, že spolu chceme žít v míru a přátelství a ne jak zkrocená zvěř, která ani nevylézá ze svých úkrytů v obavách z toho druhého.
To, co teď prožíváme, bylo nepochybně nutné. Nemohli jsme už pokračovat dál v bláznivé společnosti plné prolhané politické korektnosti. Nemohli jsme dál předstírat, že můžeme podporovat slabost a zbabělost. Nemohli jsme mít muže, kteří se starají jen o své vousy a pití kafíček. Nemohli jsme dál být lidmi, kteří jen kňourají a ustupují a žádají pro sebe jen klid a žádné starosti. Právě teď jsme dostali obrovskou příležitost ujasnit si, jaké jsou hodnoty naší společnosti. Jestli je to ustrašené poslouchání nebo boj za to, abychom byli pány svých životů, abychom mohli a museli nést odpovědnost za sebe samé.
Když oči otevřu, vidím, že je tu spousta báječných lidí, kteří ještě nejsou zkaženými sobci žádajícími pro sebe od státu jistotu, že přece nemohou umřít, vždyť ještě mají nárok. Vidím, že tu je spousta těch, kterým leží na srdci děti, jejich blaho a budoucnost. Jsou tu lidé, kteří mají obavy o ty, kdož jsou slabí a budou v budoucnu stejně jako dnes potřebovat naši pomoc. Jsou tu lidé, kteří myslí na ostatní, kteří si nepřejí, aby se nám vedlo velmi špatně, abychom se sami obětovali ve zcela nesmyslné totální válce, kde cílem je zničení viru i za cenu milionů lidských životů. Vidím, že tu jsou lidé, kteří se tvrdošíjně odmítají podvolit zlu a zvůli, byť jsou tyto negativní tendence neuvěřitelně silné.
Já sama se sebou musím bojovat každý den. Uvědomila jsem si to před časem a vy jste mi to dnes potvrdili. Mám strach, bojím se vzepřít nesmyslným nařízením, týrání, ke kterému nemá stát žádné právo. Nosím ten hloupý náhubek v MHD a při nákupu v Lidlu, protože se bojím policajtů a všech těch agilních lovců „čarodějnic“, kteří by nejraději viděli ty svobodomyslné hořet na hranicích. Mám strach. Dokud mám strach, jsem slabá. Dokud jsem slabá, nejsem užitečná.
Příliš moc spoléhám na to, že přece musí začít fungovat soudy, že se přece musí stát zázrak a budeme si moct oddechnout. Není to tak. Musím si uvědomit, že cesta ke starému světu už skutečně není. Že se to nestane skrze rozhodnutí soudců, kteří jsou zaměstnanci tohoto státu. Změna je jen v lidech, kteří už odvahu a úctu k lidem projevili. Tak doufejme, že dosáhneme toho, že pravda a láska nakonec doopravdy zvítězí nad lží, hloupostí a nenávistí, kterou nám dnes servírují ti jež nás současně pomalu zabíjí.
Doufejme, že na troskách starého světa zase, jako se to stalo v minulosti už mnohokrát, lidé vybudují něco dobrého a pevného, něco, co už nebude ohroženo vší současnou slabostí. A doufejme, že to zase brzo celé nezdemolujeme, jak to ostatně umíme.