V souvislosti s nástupem covidu si řada rodičů začala uvědomovat, co se děje ve školách. Tzv. online vyučování strhlo mnoha klapky z očí. Matky a otcové s otevřenou pusou hleděli do učebnic a jen zírali, co že je jejich potomkům vtloukáno do hlav. Já sama jsem tak překvapena nebyla, bylo mi celkem jasné, že to je jedna velká hrůza, zvláště když jsem sledovala kupř. edukační aktivity Člověka v tísni.
Fakt nechcete, aby něco takového pedagogové ve spolupráci s NGO valili vašim dětem do hlavy, nebo ano, protože potomky nemáte rádi?
V této souvislosti mne hodně zaujal rozsudek ESLP týkající se nároku na muslimskou výchovu. (Rozsudek ze dne 10. prosince 2021 ve věci č. 15379/16 – Abdi Ibrahim proti Norsku). Oč v něm šlo? Budu citovat:
Stěžovatelka se narodila v Somálsku, v listopadu 2009 porodila ještě jako nezletilá v Keni syna. V červnu 2010 jí byl v Norsku udělen status uprchlíka. Dítě bylo matce odebráno a v prosinci 2010 umístěno k pěstounům křesťanského vyznání, zatímco stěžovatelka navrhovala, aby bylo svěřeno do péče jejích příbuzných žijících v Norsku nebo do somálské či muslimské pěstounské rodiny. Ačkoli se orgány péče o dítě snažily najít pěstounskou rodinu s kulturním a náboženským prostředím podobným matce, neuspěly, jelikož takových pěstounů byl nedostatek. Stěžovatelka namítala, že zbavením rodičovské odpovědnosti a svolením k osvojení dítěte pěstouny došlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dále namítala, že osvojením dítěte křesťanskou rodinou došlo k porušení jejího práva na svobodu náboženského vyznání dle článku 9 Úmluvy.
A co na to ESLP?
Velký senát jednomyslně shledal porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy v řízení o svolení k osvojení dítěte matky muslimského vyznání pěstouny křesťanského vyznání. Vnitrostátní orgány sice vyvinuly snahu nalézt vhodné pěstouny, nicméně při svolení k osvojení nevzaly dostatečně v potaz zájem stěžovatelky na zachování vazeb dítěte na jeho kulturní a náboženský původ. Neexistovaly přitom výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly úplné přerušení vazeb mezi matkou a dítětem. Soud se rozhodl neposuzovat přání matky vychovávat syna v souladu s její muslimskou vírou samostatně na poli článku 9 Úmluvy, ale jako součást stížnostních námitek založených na článku 8 Úmluvy.
S rozsudkem ESLP se dá jistě souhlasit. Dává to smysl. Dítě má právo na to, aby žilo v souladu se svými skutečnými kořeny a já bych taky nechtěla být pokřtěná v okamžiku, kdy bych si o tom nemohla po zhodnocení pro a proti rozhodnout sama. Podle mne ale z rozsudku ESLP zcela jednoznačně vyplývá, že děti bez vyznání či s jiným náboženským pozadím mají taky nárok na to, aby nebyly ovlivňovány proti své vůli politickým islámem během školního vzdělávání. Já jako rodič bych proto velmi silný názor ESLP uvítala a ve škole bych podobné snahy bojkotovala. Vedle toho se domnívám, že děti mají taky nárok na to, aby nebyly indoktrinovány dogmaty okolo klimatické změny a už vůbec ne názory a bludy covid víry. Myslím, že právo dítěte na zachování vazeb k jeho kulturnímu přesvědčení má přednost před snahami NGO organizací o vybudování lepší spravedlivé společnosti.
Můj rodinný život, kdybych neměla děti v domácí škole, by něco takového, jako je „vzdělávání“ poskytované ČvT, zcela jistě silně ničilo.
Zdroj rozsudku ESLP a citací: Zpravodaj KVZ č. 4/2021.