Přistihla jsem se, že nerada vycházím ven. Nebaví mne potkávat lidi v těch odporných zobácích, je mi zle z představy, že v MHD stojím vedle někoho, kdo vyznává covidovou víru. S mimořádným zhnusením otvírám dveře obchodů (těch, kam se smí), na kterých jsou děsivé obrázky lidí v rouškách a vedle toho kázání o tom, jak máte být odpovědní a zahalovat si obličej a dezinfikovat pracky. Ale dost toho negativního, protože já chci chodit ven s radostí a nadšením, chci potkávat milé a odvážné lidi a chci vědět, kdo je na mé straně. Chci vědět, kdo z mého okolí má ještě pořád všech pět pohromadě a nepropadl lživé propagandě. Chci vědět, s kým se dát do řeči a komu se věnovat.
Na tom, co by se snad ještě dalo nazývat respirátorem (ale už mi z té věci trčí špagátky a začíná být notně použitá, zašedlá a i mně se pomalu hnusí) mám namalovaný vztyčený prostředník. Nejsem žádná velká malířka, ale snad každý na první pohled pozná, jak na tom jsem. Venku na ulici chodím bez, protože dusit se v tom čínském krámu, o jehož složení nebo certifikaci se mi může jen zdát, vážně nebudu. Přesto, že tu a tam (zřídka, Brno je město covidfanatiků) potkám jiné nudisty, byla bych moc ráda, kdybychom o sobě věděli.
Moje pocity vyjadřuje tohle logo, ale je asi dost komplikované a na ulici nebude hned vidět. Navíc bychom si museli udělat nějaké odznáčky.
Já prostě potřebuju vědět, s kým mám tu čest!
Už jsme se o tom bavili dřív s několika z vás, ale co konečně doopravdy začít používat nějaký symbol, abychom se v tom bláznivém davu našli? Abychom věděli, že existujeme? Že můžeme mít prostou a obyčejnou radost? Že se třeba můžeme obejmout? Popovídat si? Pomoci si?
Co by to mělo být? Barvy naší státní vlajky na klopě? Ta mašlička v galanterii vůbec nic nestojí. Máte nějaký nápad? Dejte vědět. Třeba nás společně něco napadne.