Stále častěji se na nás obrací ošetřovatelky z domovů pro seniory a jiných zařízení sociální péče. Vadí jim nucené testování, které představuje vážný zásah do tělesné integrity. Svým zaměstnavatelem jsou donuceny poskytovat „souhlas“ s takovým zdravotním úkonem pod hrozbou výpovědi. Vedle toho jsme se ale setkali už i s tím, že zaměstnavatelé vyhrožují, že budou tyto ošetřovatelky povinně očkovat vakcínou na koronavirus.
Jedinou skutečnou radou je dání výpovědi a nepodrobení se testům ani očkování, popř. vyhlášení stávky. Neumíme si představit, kde by zařízení sociální péče (a dále také např. školy, pokud by do očkování byli nuceni i učitelé) vzali za dobré pracovníky do podmínek, které nabízejí, náhradu. Protože je nám jasné, že takovýto krok vyžaduje, aby se v odporu spojila podstatná část zaměstnanců a že toho nebude dosaženo všude, podívali jsme se také na právní úpravu. Bohužel jsme se touto částí pracovního práva z pochopitelných důvodů (prostě to nebylo nějak zvlášť zapotřebí a neexistovala poptávka) nikdy dřív nezabývali. David se před časem věnoval povinnému očkování dětí, ale ne zaměstnanců. Přesto jsme se podívali na zákony a vyhlášky, ale budeme vděční, když by se k tématu vyjádřili ti právníci, kteří věc znají z praxe.
Zákoník práce
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce upravuje ochranu zdraví při práci v § 101 a následující. Ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Zaměstnavatel je dále mj. povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje.
Zaměstnavatel dále musí zajistit, zajistit, aby práce v případech stanovených zvláštním právním předpisem vykonávali pouze zaměstnanci, kteří mají platný zdravotní průkaz, kteří se podrobili zvláštnímu očkování nebo mají doklad o odolnosti vůči nákaze.
Podle § 106 odst. 4 písm. b) je zaměstnanec povinen podrobit se pracovnělékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními právními předpisy. Tímto zvláštním předpisem se rozumí zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, § 37. Ten řeší kategorie práce podle rizik, ale neřeší očkování. Proto je potřeba pátrat dál.
Zákon o ochraně veřejného zdraví
Narazíme na § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, který mj. říká: Prováděcím právním předpisem stanovené fyzické osoby a fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění, jsou povinny podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování. Podle § 46 odst. 2 platí, že před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (kontraindikace).
Očkovací vyhláška
Tím se dostáváme k tzv. očkovací vyhlášce č. 537/2006 Sb. Ta v § 16 uvádí: Pracoviště s vyšším rizikem vzniku virové hepatitidy B jsou pracoviště chirurgických oborů, oddělení hemodialyzační a infekční, lůžková interní oddělení včetně léčeben dlouhodobě nemocných a interní pracoviště provádějící invazivní výkony, oddělení anesteziologicko-resuscitační, jednotky intenzívní péče, laboratoře pracující s lidským biologickým materiálem, zařízení transfuzní služby, pracoviště stomatologická, patologicko-anatomická, soudního lékařství, psychiatrická a pracoviště zdravotnické záchranné služby a dále domovy pro seniory, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy se zvláštním režimem a azylové domy.
Tato vyhláška řeší jako tzv. zvláštní očkování jen očkování proti virové hepatitidě A a B a jen pro stanovená pracoviště. Specificky pak řeší virus vztekliny, ale to nemusí běžného člověka v zemi, která je vztekliny prostá jako ČR, zajímat. Další specifikum má pro očkování proti viru spalniček, které se nařizuje u fyzických osob, které jsou nově přijímány do pracovního nebo služebního poměru na pracovišti infekčním nebo dermatovenerologickém.
Podle § 9 vyhlášky se očkování proti hepatitidě B provádí u vybraných skupin osob. Podle § 10 se pak proti hepatitidě A očkují zaměstnanci a příslušníci integrovaného záchranného systému.
Prováděcí předpis tedy neřeší žádné očkování proti koronaviru ani třeba proti chřipce (nemoci, která je si s koronavirem co do průběhu a závažnosti prakticky rovna) či spalničkám. Tato očkování nejsou zařazena mezi tzv. zvláštní očkování.
Očkovací vyhláška a povinné očkování proti chřipce
Do listopadu 2010 byl ve vyhlášce § 6 odst. 1 v tomto znění:
Očkování proti sezónní chřipce se provede každý rok u fyzických osob umístěných v léčebnách pro dlouhodobě nemocné a v domovech pro seniory. Očkování proti sezónní chřipce se dále provede u fyzických osob umístěných v domovech pro osoby se zdravotním postižením nebo v domovech se zvláštním režimem, pokud tyto fyzické osoby trpí chronickým nespecifickým onemocněním dýchacích cest, chronickým onemocněním srdce, cév nebo ledvin nebo diabetem léčeným insulinem.
§ 12 zněl: Očkování se provede u fyzických osob pracujících na pracovištích uvedených v § 16 odst. 3.
§ 16 odst. 3 zněl: Pracoviště s vyšším rizikem vzniku chřipky jsou léčebny dlouhodobě nemocných, domy s pečovatelskou službou, domovy pro seniory, domovy pro osoby se zdravotním postižením a domovy se zvláštním režimem.
Všechna tato ustanovení byla ale vypuštěna. Proti chřipce se již neočkuje. Jaké odůvodnění by mohlo mít očkování proti koronaviru?
Nařízení vlády, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci
Důležité je ještě odkázat na nařízení vlády č. 361/2007 Sb. Jejho § 38 upravuje minimální opatření k ochraně zdraví při práci, bližší hygienické požadavky na pracoviště a jeho označení, bližší požadavky na pracovní postupy, informace k ochraně zdraví. Podle jeho odst. 1 písm. h) mohou opatření k ochraně zdraví zaměstnance zahrnovat i očkování, pokud je účelné, zvláště u toho zaměstnance, který není imunní vůči biologickému činiteli, jemuž je nebo může být při práci exponován.
PODSTATNÉ JE SPOJENÍ „JEMUŽ JE NEBO MŮŽE BÝT PŘI PRÁCI EXPONOVÁN“. Z logiky věci je zřejmé, že zaměstnanec může být koronaviru exponován kdekoli, není to žádné specifikum nějakého pracovního prostředí. Proto nic neodůvodňuje použít toto ustanovení. Očkování má smysl tam, kde hrozí ze specifika práce, že se zaměstnanec nakazí právě a jedině v práci. Proto jsou očkovaní policisté proti hepatitidě, protože pracují s rizikovými skupinami lidí. To proto jsou očkovaní lidé proti vzteklině, pracují-li v laboratoři, kde se s tímto nebezpečným virem nakládá.
Tímto nařízením byl koronavirus SARS-Cov 2 zařazen po bok SARS a MESR do skupiny nebezpečných koronavirů (biologičtí činitelé 3. skupiny – tj. takoví, kteří mohou způsobit závažné onemocnění člověka a představují závažné nebezpečí pro zaměstnance i nebezpečí z hlediska možnosti rozšíření do prostředí mimo pracoviště; účinná profylaxe nebo léčba případného onemocnění jsou obvykle dostupné. To je zvláštní – copak už máme očkování anebo léky na uvedené koronaviry?
Nesmysl je také ona možnost rozšíření mimo pracoviště – vždyť náš milý koronavirus je v populaci „běžně k mání“. Jak by mohlo hrozit jeho rozšíření např. z domova pro seniory?
Ve skupině 2 je podle nařízení (jen pro představu) virus „obyčejné nezajímavé“ chřipky A, B a C. Takové zařazení znamená, že tyto viry sice mohou způsobit onemocnění člověka a mohou být nebezpečím pro zaměstnance, je však nepravděpodobné, že by se rozšířily do prostředí mimo pracoviště; účinná profylaxe nebo léčba případného onemocnění jsou obvykle dostupné. Vysvětlení tohoto nesmyslu po mně už nechtějte. Opět to nedává žádný smysl, zejm. při porovnání šíření koronaviru a virů chřipky, které je prakticky totožné.
Nařízení v příloze č. 7 uvádí celou řadu virů, proti kterým existuje očkování. Výklad, který by umožňoval nařízení očkování proti koronaviru, by umožnil, aby si zaměstnavatelé jen tak stanovili, že se mají zaměstnanci očkovat např. proti:
- spalničkám
- variole
- zarděnkám
- opičím neštovicím
- klíšťové encefalitidě
- epidemické parotitidě
- vzteklině
- hepatitidě
- aj.
Nepodařilo se nám dohledat judikaturu k tomuto nařízení, ale nedokážeme si představit, že by si jen na základě § 36 nařízení mohl zaměstnavatel libovolně „navolit“ očkování, kterým se má zaměstnanec jako otrok podvolit. To je naprosto absurdní výklad.
Závěr
Zdůrazňujeme, že zaměstnanec musí vždy s očkováním poskytnout informovaný souhlas. Tento souhlas nelze vynucovat vyhrožováním.
Je zřejmé, že když by zaměstnavatelé po právu vymáhali očkování proti tak nevýznamné nemoci pro většinu populace, jakou je koronavirus, měli již dávno vymáhat očkování proti stejně závažné chřipce. Stejně tak by se, argumentací ad absurdum, mohlo tvrdit, že se mají všichni kancelářští zaměstnanci očkovat proti hepatitidě, neboť mezi sebou často provozují na vánočních večírcích sex.
Proto je naprosto proti zdravému rozumu tvrdit, že je pracovním rizikem chřipka nebo koronavirus, protože se jím nemůžete nakazit specificky v práci, ale kdekoli v populaci. Očkování tudíž nijak nesouvisí s výkonem práce a zaměstnavatel je nemůže vyžadovat a ani nemůže být podmínkou pro setrvání v práci. Doposud nebylo nikdy vyžadováno např. očkování proti spalničkám (nebo doložení protilátek) nebo proti chřipce. Proto je nesmysl, aby se mohlo podmínkou výkonu práce stát očkování proti koronaviru. Vyžadování takového očkování je porušením pracovně právních předpisů ze strany zaměstnavatele.
UVÍTÁME PŘÍPADNOU PRÁVNÍ POLEMIKU K VÝKLADU § 36 NAŘÍZENÍ.