Řada „neočkovaných“ zaměstnanců má asi starostlivou vrásku na čele a oprávněně se ptá, jak to bude s placením testů, budou-li tyto podmínkou pro výkon zaměstnání, přičemž v některých profesích už to tak je. Aktuálně se tak vláda pěkně odvděčila ještě před pár měsíci glorifikovaným zdravotníkům. Najednou z nich nejsou hrdinové první linie zachraňující nebohé babičky před jistou smrtí, ale máme tu bandu zlých neodpovědných asociálních krys, které parazitují na druhých a neumírají dost rychle.
Můžu vám říct, že jsem z toho všeho tak trochu nesvá. Nejsem v pracovním právu kovaná, naposled jsem se zákoníkem práce zabývala před státnicemi, kdy jsem si pracko vybrala, protože další varianta byla taková blbost jako je trestní nebo civilní právo. Hmmm.
Článek s názvem „K interním předpisům zaměstnavatele ve vztahu k prevenci nemoci covid-19“ od Vladany Vališové se týká zejm. situací, kdy si zaměstnavatelé drze dovolují buzerovat svoje „otroky“ nad rámec opatření stanovených vládou.
V souvislosti s povinným testováním zaměstnanců si jen tak na okraj dovolím připomenout, co ministerstvo psalo NSS, když jsme se v létě domáhali, aby byli zaměstnanci nadále povinně testováni:
Navrhovatel odkazuje na rozsudky, které pozitivně hodnotily testování jako efektivní způsob zvládání pandemie, avšak nebere v úvahu to, že tyto rozsudky byly vydány v době, kdy očkování nebylo široce dostupnou možností. Současná „proočkovanost“ populace umožňuje na některých opatřeních již netrvat.
Hmmm, to nějak nepobírám. Teď je proočkovanost větší, než v létě. Jak je tedy možné, že při nižší proočkovanosti bylo možné na opatřeních netrvat a při vyšší proočkovanosti je naopak třeba na opatřeních trvat? Chápe to někdo?
No, ale řešit logiku nemá v této době plné lží evidentně smysl. Pojďme zpět k zákoníku práce.
Už jsem psala, že podle § 101 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce vždy hradí náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatel. Tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance.
Podle mého názoru je třeba rozlišit tři situace:
Mimořádné opatření není vydáno
Vše je stanoveno jen zaměstnavatelem jako BOZP. K tomu, jestli to je nebo není možné, viz článek VV. Pokud je testování součást BOZP, vše hradí zaměstnavatel.
Mimořádné opatření stanoví, že zaměstnanci se musí testovat
Jestliže je mimořádné opatření koncipováno tak, jako tomu bylo na jaře, tj. bude ukládat zaměstnancům, aby se v pravidelných intervalech testovali, pak si myslím, že jde o stejnou situaci, jako když je třeba zdravotníkům nebo policistům jako podmínka výkonu profese uložena povinnost se očkovat na žloutenku. Očkování si tito zaměstnanci nehradí, tj. by si podle mne neměli hradit zaměstnanci testy. Jde o analogickou situaci a je třeba k ní přistupovat stejně.
V případě povinného očkování jde jednoduše o podmínku pro výkon práce a náklady nejsou přenášeny na zaměstnance. To stejné pak platí pro povinné testy stanovené mimořádným opatřením na základě zákona. Ministerstvo navíc stále prezentuje testování jako zázračnou metodu v boji s epidemií, tj. jedno z protiepidemických opatření.
Placení testů se tedy týká „jen“ restaurací, kadeřnic, bazénů a podobně, nikoliv výkonu práce. Mimořádné opatření rozporné se zákonem je, jak jinak, nezákonné.
Zaměstnancům, jejichž zaměstnavatel je nutí do hrazení testů, doporučuju jednak obrátit se (standardně, ale nejspíš neúčelně) na Inspekci práce, podat žalobu s předběžným opatřením (ale to je drahé). Zdravotníci by se případně měli bránit přímo proti případnému novému opatření (to staré již bohužel nejde napadnout a incidenční přezkum si neumím představit, protože nebude vydáváno správní rozhodnutí, proti kterému by se bránili žalobou, leda by dostali od KHS nějakou pokutu za to, že byli na pracovišti netestovaní, což je velmi nepravděpodobné).
Mimořádné opatření stanoví, že bez testu nesmíme vstupovat do vnitřních prostor (nebo vůbec opouštět domov)
O poznání horší situace, kdy se obecně zakáže neočkovaným vycházet z domu nebo minimálně do veškerých vnitřních prostor bez testu. V takovém případě by podle mého už nešlo o podmínku stanovenou pro výkon práce, ale pro život jako takový. Nicméně jestliže se díky soudcům dostaneme až sem, bude už to asi všecko jedno. V totalitě nebude záležet na ničem jiném, než na tom, abychom před státem uchránili holý život. Právo už nebude existovat vůbec, nebude se tedy čeho domáhat.