Vím, že jsem naprostý greenhorn, pokud jde o domácí vzdělávání, proto nebudu machrovat a psát o tom, jak učit děti doma. O čem ale psát můžu (a na co se mne ptáte), to jsou podmínky domácí výuky dítěte podle školského zákona. Myslím, že o ní bude uvažovat stále více lidí (byť to bude z mnoha příčin minimum). Zatím někteří mají děti doma tak nějak nelegálně, je to prostě šedá zóna, nad kterou se stát milostivě rozhodl přimhouřit obě oči a dělat, že se nic takového vlastně ani neděje, protože všichni s gustem a radostí testují a hlavně nechávají děti celé dny v ústenkách a vůbec jim to nevadí.
Mnoho informací najdete na webu Svoboda učení. Každý si ale musí najít svoji cestu, protože každý má jiné důvody pro to, proč nedává děti do školy.
Od podzimu do školy s očkováním?
Je velkou otázkou, jestli bude mít stát koule na to, aby podmínil povinno školní docházku očkováním dětí (zatím zřejmě starších 12 let). I kdyby se to zatím nestalo, testů a ústenek se nepochybně nezbavíme – soudy to neudělají a „vemtevidleaběžte je vyházet“ přístup nepomůže už vůbec ničemu. Mnohým rodičům, kteří se nemohou smířit s jedním nebo s druhým nebo s obojím, si proto budou chtít nechat děti doma. Je tu ale mnoho zádrhelů.
Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon totiž říká, že školní docházka je povinná a je úkolem zákonných zástupců pod hrozbou pokuty, řešení sociálkou nebo dokonce trestního stíhání zajistit, aby děcka do školních škamen zasedla. Nechat si je jen tak doma doopravdy nemůžete. Škola také nemá povinnost zajišťovat distanční výuku. Nemůžete tedy spoléhat na to, že dítě zůstane zapsáno jako žák školy, ale nebude tam chodit. Je pravděpodobné, že proti tomu začnou ředitelé vystupovat a bránit se. Prostředky na to mají. Vy je naopak nemůžete donutit k tomu, aby akceptovali vaše názory.
Je proto potřeba se, jako ostatně u všech jiných činností, rozhodnout. Buď souhlasíte s testováním a ústenkami a popř. se podvolíte očkování, nebo si zařídíte skutečnou domácí výuku. To ale není snadné.
Nejprve musíte jít do pedagogicko-psychologické poradny. Objednací lhůty jsou bizarně dlouhé a PPP nemusí vašemu dítěti domácí školu doporučit. Nárok neexistuje. Lze předpokládat, že stát bude individuálnímu vzdělávání klást další překážky. To by tak hrálo, aby lidi fungovali mimo systém!
Když zvítězíte v PPP, musíte najít školu, která dítěti domácí vzdělávání bude ochotna zajišťovat. Není povinností školy s něčím takovým souhlasit.
Nezapomeňte, že domácí vzdělávání musí zajišťovat osoba s dosaženým SŠ nebo posléze VŠ vzděláním. Tou nemusí být rodič, stačí sehnat garanta.
Náklady na domácí vzdělávání hradíte z vlastní kapsy a rozhodně to neznamená, že byste měli nějakou slevu na daních. Naopak hezky dřete, snažíte se děti uživit i vzdělat a mezitím cálujete a platíte vzdělání cizím dětem. Solidarita musí být!
Všechny základní podmínky jsou v § 41 školského zákona
1) O povolení individuálního vzdělávání žáka rozhoduje ředitel školy, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky, na základě písemné žádosti zákonného zástupce žáka.
(2) Žádost zákonného zástupce o individuální vzdělávání musí obsahovat
a) jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, a místo trvalého pobytu žáka nebo bydliště, pokud nemá na území České republiky místo trvalého pobytu,
b) uvedení období, ročníku, popřípadě pololetí, kdy má být žák individuálně vzděláván,
c) důvody pro individuální vzdělávání žáka,
d) popis prostorového a materiálně technického zabezpečení vzdělávání a podmínek ochrany zdraví individuálně vzdělávaného žáka,
e) doklady osvědčující splnění vzdělání osoby, která bude žáka individuálně vzdělávat,
f) seznam učebnic a učebních textů, které budou ve výuce užívány, pokud nejde o učebnice uvedené v § 27 odst. 1,
g) další skutečnosti, které mají vliv na průběh vzdělávání žáka,
h) vyjádření školského poradenského zařízení.
(3) Ředitel školy individuální vzdělávání povolí, pokud
a) jsou dány závažné důvody pro individuální vzdělávání,
b) jsou zajištěny dostatečné podmínky pro individuální vzdělávání, zejména podmínky materiální a ochrany zdraví žáka,
c) osoba, která bude žáka vzdělávat, získala alespoň střední vzdělání s maturitní zkouškou, a jedná-li se o žáka ve druhém stupni základní školy, vysokoškolské vzdělání,
d) jsou zajištěny vhodné učebnice a učební texty, podle nichž se má žák vzdělávat.
(4) Po dobu individuálního vzdělávání žáka za plnění podmínek uvedených v odstavci 3 odpovídá zákonný zástupce žáka.
5) Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí zkoušky z příslušného učiva, a to ve škole, do níž byl přijat k plnění povinné školní docházky.
(5) Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí zkoušky z příslušného učiva, a to ve škole, do níž byl přijat k plnění povinné školní docházky.
(6) Nelze-li individuálně vzdělávaného žáka hodnotit na konci příslušného pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení bylo provedeno nejpozději do dvou měsíců po skončení pololetí.
(7) Pokud má zákonný zástupce pochybnosti o správnosti hodnocení žáka, může do 8 dnů od konání zkoušek písemně požádat ředitele školy o přezkoušení žáka; byl-li zkoušejícím žáka ředitel školy, krajský úřad. Pokud ředitel školy nebo krajský úřad žádosti vyhoví, nařídí komisionální přezkoušení žáka.
(8) Ředitel školy ukončí individuální vzdělávání
a) pokud nejsou zajištěny dostatečné podmínky ke vzdělávání, zejména podmínky materiální, personální a ochrany zdraví žáka,
b) pokud zákonný zástupce neplní podmínky individuálního vzdělávání stanovené tímto zákonem,
c) pokud žák na konci druhého pololetí příslušného školního roku neprospěl,
d) nelze-li žáka hodnotit způsobem uvedeným v odstavcích 5 a 6, nebo
e) na žádost zákonného zástupce žáka.
(9) Pokud ředitel školy rozhodne o ukončení individuálního vzdělávání žáka, zařadí žáka do příslušného ročníku základní školy. Odvolání proti rozhodnutí ředitele školy o ukončení individuálního vzdělávání žáka nemá odkladný účinek.
(10) Výdaje spojené s individuálním vzděláváním hradí zákonný zástupce žáka, s výjimkou učebnic a základních školních potřeb podle § 27 odst. 3 a 6, speciálních učebnic a speciálních kompenzačních pomůcek a speciálních učebních pomůcek podle § 16 odst. 2 písm. d) a výdajů na činnost školy, do níž byl žák přijat k plnění povinné školní docházky.
Komunitní školy
Na závěr si dovolím něco málo ke komunitním školám. Není možné stáhnout dítě ze školy a jen si tak říct, že ho dáte do komunitní školy, kterou vytvoříte s pár rodiči a učiteli. Škola musí splňovat mnoho podmínek podle školského zákona, aby mohla reálně přijmout děti oficiálně ke vzdělání. Pokud byste měli jen takovou „na koleni spíchlou“ komunitní školu bez všech „povolení a papírů“, tak musíte mít opět povoleno individuální vzdělání a dítě musí být zapsáno na nějaké „skutečné“ škole. Zdá se mi, že tohle se dost podceňuje. Když máte individuální vzdělávání se vším všudy schváleno a vaše dítě je někde zapsáno, pak už je na vás, jak se dítě bude konkrétně vzdělávat a klidně to může být na nějaké zahradě v kroužku dětí se zaplaceným učitelem. Za vzdělání ale odpovídá rodič.
Douška na závěr
Kvůli tomu všemu, co jsme napsala výše, kvůli složitosti domácího vzdělávání, kvůli tomu, že není reálné pro všechny, kdo nechtějí děti očkovat, kvůli té skryté šikaně, si myslím, že musí být očkování proti koronaviru zařazeno mezi povinná očkování – nepodstoupení povinných očkování totiž není důvodem pro vyloučení z přístupu ke vzdělání a stejně bude muset být měřeno i u covidu, leda by se vysvětlilo, proč je covid natolik výjimečný. Ano, já samozřejmě vím, že blouzniví covidfašisti vám řeknou, že žádná jiná nemoc nezdecimovala ekonomiku a společnost jako covid, ale to je prostě lež jako věž (kolikátá už s covidem?). Pro zničení jsme se rozhodli my, žádná nemoc nás k tomu nedonutila – to my si vybrali reakci, z podstaty nesmyslnou a hloupou. Mohli jsme zvolit rozumnou cestu a normálně fungovat a žít a starat se. Přesně tohle se musí pojmenovat a já pevně věřím, že když by probíhala reálná , debata o tom, jestli má či nemá být očkování na covid povinné a jaké sankce za neuposlechnutí má zákonodárce nastavit, nebylo by to snadné. Bez této debaty a bez nastavení očkování jako povinného sankce stejně přijdou, jen se vyhneme tomu, že pojmenujeme věci pravými jmény a všechno bude ještě horší.
Stejně jsme totiž mohli reagovat třeba na tuberkulózu, která byla bez očkování (to mimochodem už 10 let není povinné) příšernou pohromou. Ostatně v mnoha zemích na tuberu umře každý rok okolo 1, 5 – 2 milionů lidí a nově jí onemocní 10 milionů lidí. Není to legrace a bez očkování (používám teď argument zastánců vakcinace, ačkoli si nemyslím, že je 100% platný) by přece měla být tuberkulóza hrozbou a děsivým strašákem. Jak je možné, že očkování na dětské nemoci je v podstatě dobrovolné a nikomu nevadí, že lidé očkovaní nejsou, mohou dělat, co se jim zlíbí? Kdyby se přece v důsledku podcenění vakcinace nemoci vrátily, byla by to skutečná hrůza. Vždyť ještě na začátku 19. století dosahoval dětská úmrtnost v českých zemích 28% a řadu ze smrtí měly na svědomí právě infekční nemoci. Proč se před těmito chorobami nemusíme bránit zuby nehty a dovolíme, aby potenciální přenašeči vesele žili? Proč nemusíme prokazovat, že nejsme nositelem žádné z infekčních chorob?