Protože naše děti jedou nečekaně na tábor, snažím se sehnat bazarové pohorky pro naši dvanáctiletou s nožičkou velikosti 40. Řeknu vám, není to vůbec sranda. Vypravila jsem se dnes dopoledne na lov do centra Brna. Ten dopadl sice neslavně, ale cestou zpět jsem zaznamenala zásadní úspěch ve zcela jiné oblasti: poprvé v životě jsem obdržela pochvalné mručení od mladých mužů. Jak jsem k tomu přišla?
Musím předeslat, že u nás v jihomoravské metropoli není zvykem jezdit v šalině bez respirátoru. Lidé se tu dusí a dusí a dusí. V tom vedru je to nepochopitelné, ale je to tak. Já jsem se dnes nalodila nahoře bez. Cestuju si tak z Čáry domů a když jsem vystupovala, u dveří stáli ti dva mladíci. Byli rovněž bez a neměli respirátory ani na předloktí (to nesnáším!) a ani je hekticky nelovili z kapes či batohů. Evidentně se chystali přepravovat rovněž bez zásadního ochranného náčiní. Když mne uviděli, pravili pochvalně: „Hmmmmm!“
Tak se stalo, že jsem ve svých téměř čtyřiceti byla poprvé a asi naposled terčem mužského obdivu, ačkoli nevypadám ani omylem jako Pamela Anderson v červených plavkách a nejlepší silikonové formě. Pro mladší čtenáře blogu, kteří neznají slavnou znělku ze seriálu Pobřežní hlídka, která zvedala nejen tep řadě jinochů mé generace (a stala se i součástí seriálu Přátelé), bych dosadila nějakou jinou sexy celebritu, ale nejsem si jistá, kdo to je, a trochu se bojím, že by to třeba mohla být nějaká nebinární bytost, tak se do toho radši nebudu pouštět. Jsem holt stará konzerva, která si dnes užila tři vteřiny obdivného mručení a novému krásnému světu vůbec nerozumí.
Proč to ale všechno tak sáhodlouze vyprávím: lidi, jezděte nahoře bez. Vysloužíte si obdiv!