Nechtěla jsem už psát nic o tom, že děcka nechodí do školy. Měla bych raději pracovat, protože dopoledne jsem se zabývala biomy, polárními liškami, planktonem produkujícím kyslík, shodou přísudku s podmětem, celými čísly, trojúhelníkovou nerovností, Prahou a Moravskoslezským krajem a Prasátkem Peppou namísto angličtiny. Přesto jsem zase, já hloupá, otevřela Seznamzprávy. Vedle blábolů našich „komentátorů“ o Vrběticích, které upozadily tragické zprávy o zoufalých polomrtvých s pozitivním testem a přetížených záchranářských andělech, dočetla, že děti prostě milují testování a ústenkování ve školách. Je to asi pravda, protože jsem dnes viděla, že i půl kilometru od školy si děti po ulici capají s aktovkami a ústenkami. Jak krásně poslouchají, aby nezabily babičku! Tak moc jsme jim my dospělí ublížili…
Na Seznamzprávy jsem uviděla fotky, které mi připomněly, že i když to ještě bude anabáze jako „sfiňa“ a bude to strašně bolet, je domácí výuka to nejlepší, co jsem kdy pro děti udělala.
Opravdu si nepřeju, aby moje děti „vzdělával“ někdo takový, jako je učitelka na obrázku. Hned jsem si vzpomněla na tu moji ježibabu ze třetí třídy, frustrovanou starou ženskou, které život protekl mezi prsty a která po nás ve vzteku házela svazkem klíčů a většinu dětí doháněla k slzám. Brrrr. Určitě uměla za komoušů stejně dobře ohýbat páteř jako tato dáma.
Druhá fotka je rovněž dechberoucí, ovšem ne v pozitivním slova smyslu. Až absurdně přesně ukazuje zoufalé „produkty“ našeho vzdělávacího systému. Ne, tohle prostě nejde. I kdybych měla padnout a i kdybych se měla strhat, tohle děckám neudělám.
