Častokrát si říkám, že i kdybych sebevíc chtěla, nedokázala bych věřit zkazkám o NWO. Hlavním předpokladem pro nastolení nového světového řádu totiž je, že to všechno mají na svědomí elity. Ale když ono se to hemží všude okolo nás jen jelity. To se nejčerstvěji ukazuje například u nápadů ohledně povinného testování školních dětí. Pominu fakt, že si nedokážu čistě technicky představit, jak by to ta naše banánová republika dokázala zařídit – tolik testů, pominu otázku, jestli se tedy konečně budou testovat i školkové děti, které taky přece musí strašně šířit (to si nepřeji, jen by mě to zajímalo, když tak moc a účinně bojujeme se strašlivým virem zmutovaným do toho nejhoršího) nebo se raději ani nebudu ptát, kdo se na tom napakuje na úkor občanů a budoucnosti. Budu se soustředit jen na ústavně právní otázky.
Předesílám, že se v podstatě ztotožňuji s názorem slovenské Komisárky pre deti a popravdě nechápu, proč náš veřejný ochránce spí jako dudek, pokud jde o zničenou školní docházku dětí.
Může být testováním podmíněna školní docházka?
Úmluva o právech dítěte zaručuje každému dítěti právo na vzdělání
Článek 28
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na vzdělání a s cílem postupného uskutečňování tohoto práva a na základě rovných možností zejména:
a) zavádějí pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání;
b) podněcují rozvoj různých forem středního vzdělání zahrnujícího všeobecné a odborné vzdělání, činí je přijatelné a dostupné pro každé dítě a přijímají jiná odpovídající opatření, jako je zavádění bezplatného vzdělání a, v případě potřeby, poskytování finanční podpory;
c) všemi vhodnými prostředky zpřístupňují vysokoškolské vzdělání pro všechny podle schopností;
d) zpřístupňují všem dětem informace a poradenskou službu v oblasti vzdělání a odborné přípravy k povolání;
e) přijímají opatření k podpoře pravidelné školní docházky a ke snížení počtu těch, kteří školu nedokončí.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna opatření nezbytná k tomu, aby kázeň ve škole byla zajišťována způsobem slučitelným s lidskou důstojností dítěte a v souladu s touto úmluvou.
3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, rozvíjejí a podporují mezinárodní spolupráci ve věcech týkajících se vzdělání, zejména s cílem přispět k odstranění nevědomosti a negramotnosti ve světě a s cílem usnadnit přístup k vědeckotechnickým poznatkům a moderním metodám výuky. V souvislosti s tím bude brán zvláštní ohled na rozvojové země.
Vidíte tam někde možnost, že by se vzdělání podmiňovalo nošením roušky nebo testováním? Já ne.
Pro jistotu se podíváme ještě do Listiny základních práv a svobod.
Čl. 33
(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
(3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.
(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.
Ani v Listině nevidím, že by bylo možno zejm. základní vzdělání podmiňovat nějakými přitroublými testy. Dokonce tam není ani ona formulace, že by bylo možné právo omezit kvůli ochraně zdraví. Je sice pravda, že se lze domáhat práva na vzdělání jen v mezích zákonů, ale to rozhodně a nikdy nemůže znamenat, že je někdo vyloučen ze vzdělání jen proto, že nepodstoupí nevypovídající test (a ostatně zdravotní stav nemůže být důvodem pro vyloučení ze vzdělání nikdy – samozřejmě je normální, že NEMOCNÉ dítě nebude pár dní chodit do školy, ale nikdo nesmí upírat zdravým dětem právo na vzdělání). Z čeho tedy pan Plaga vaří, když vyhrožuje testováním jako podmínkou pro přístup ke vzdělání? Asi z vody, zdá se.
V komentáři se uvádí:
„Judikatura Ústavního soudu dovozuje, že čl. 33 Listiny má dvě dimenze: za prvé, jakési přímo účinné „tvrdé jádro“, které tvoří podstatu a smysl daného ustanovení. Plyne přímo z čl. 33 Listiny a zákonodárce je nesmí porušit. Za druhé, ostatní úprava tématicky se dotýkající práva na vzdělání, která tvoří jakousi „běžnou“ úpravu jeho realizace v rovině jednoduchého práva. Ta naopak je, pochopitelně za respektování dalších mantinelů daných ústavním pořádkem, v dispozici zákonodárce (srov. nález Pl. ÚS 35/93, naposledy potvrzeno kupříkladu v usnesení II. ÚS 2446/10).“
Ústavní soud k tomu říká:
„V projednávané věci jde o otázku, zda právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, či zda v této oblasti má své zákonné opodstatnění i výjimka, v daném případě uvozená vedlejší podmínkovou větou, „nestanoví-li zákon jinak“. Na tuto otázku dává jasnou odpověď především Listina základních práv a svobod, která vzhledem k článku 112 odst. 1 Ústavy ČR je součástí Ústavního pořádku České republiky a která sama v ustanovení článku 33 odst. 2 přiznává občanu jako jedno z jeho základních práv též právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny). I když podle článku 41 odst. 1 Listiny také práva uvedeného v článku 33 odst. 2 Listiny, tj. práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání.„ (Pl. ÚS 35/93)
V jiné kauze Ústavní soud řekl:
„Ustanovení čl. 33 Listiny je tak primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je naplnil konkrétním obsahem. Od skutečných základních práv se právo na vzdělání liší v tom, že neexistuje jako a priori neomezené základní právo, které by bylo zákonodárcem případně omezováno z důvodů předvídaných v Listině, ale je to naopak zákonodárce sám, který mu dává příslušný obsah a rozsah. Byť má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní v tomto smyslu představuje čl. 4 odst. 4 Listiny (srov. analogicky nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, N 125/41 SbNU 551, vztahující se k čl. 26 Listiny, či nález sp. zn. Pl. ÚS, N 7/1 SbNU 51, vztahující se k čl. 33 odst. 2 Listiny). Ani zmíněná relativní volnost zákonodárce, vyplývající z čl. 41 odst. 1 Listiny, nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil podstatu a smysl čl. 33 Listiny. Porušit podstatu a smysl daného základního práva nemůže učinit ani samosprávný akademický orgán vysoké školy interním předpisem, k jehož vydání je na základě zákona o vysokých školách oprávněn. K charakteru práva na vzdělání ovšem Ústavní soud poznamenal, že jeho pojmový znak „je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunout jakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušení tohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá, stejně jako v celé řadě obdobných případů, vyvolat celou řadu sociálně disfunkčních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání na vysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje“ (nález Pl. ÚS 32/95, N 26/5 SbNU 215). Zásah do samotného jádra práva na vzdělání je tak něčím výjimečným a může k němu dojít jen v případě zjevných excesů. Tomu by se tak mohlo stát např. za situace, když by měl daný právní předpis obecně nepřijatelné (např. diskriminační) důsledky, nesplňoval-li by požadavky v právním státě obecně kladené na právní předpisy, či by došlo k jeho svévolné interpretaci a aplikaci.“
Je evidentní, že zákon může dát určité limity právu na vzdělání – takovým limitem je např. to, že jsou ke studiu na gymnázia přijímáni jen ti, kdo splní podmínky, a neexistuje prostý nárok chodit na gympl, když se vám jen tak chce). Podmiňován ale nesmí být samotný přístup ke vzdělání, onen základ práva na vzdělání.
Podmínění přístupu ke vzdělání testováním na nějaký virus je absolutně mimo jakoukoli právní úpravu. Žádný zákon nedovoluje, aby bylo možno vyžadovat absolvování testu k tomu, aby dítě mohlo chodit do školy (není-li samozřejmě zjevně nemocné, tak může k testování v rámci standardních vyšetřovacích postupů dojít a v některých případech může být provedení testu součástí „uschopnění“ dítěte, ale popravdě si neumíme představit v jakých by to bylo situacích, když se doposud nic podobného nedělo, a přitom zde samozřejmě infekční choroby byly neustále).
Výše zmíněná Komisárka pre děti k problematice uvádí (jde samozřejmě o slovenskou právní úpravu, ale podle té naší české je to prakticky stejné. Jen nesouhlasím s tím, že by někdo byl povinen dítě, které možná sem tam zakucká, povinen podrobovat lékařské prohlídce – kdo to kdy dělal?):
- Podmieňovanie účasti na školskom vyučovaní v školách preukázaním výsledku testu Covid 19 nemá oporu v platných zákonoch, ktoré majú prednosť pred vyhláškami či inými rezortnými opatreniami alebo nariaďovaniami škôl či ich zriaďovateľov.
- Ako uvádzam vyššie, školská dochádzka je nielen ústavnou povinnosťou, ale aj ústavným právom dieťaťa. Žiadny zákon nedovoľuje dieťa diskriminovať a vylúčiť ho z vyučovania formou prezenčnej výučby v škole len z toho dôvodu, že sa nepodrobil testu Covid 19.
- V prípade, že dieťa vykazuje symptómy Covid 19, rodič je povinný podrobiť dieťa lekárskej prehliadke a v takom prípade, ak lekár uzná, že dieťa je nositeľom vírusu Covid 19, nariadi mu karanténu, ktorú je rodič povinný dodržať.
Diskriminace jako vyšitá
Podmiňovat přístup ke vzdělání podstoupením testu nelze považovat za nic jiného, než za velmi tvrdou diskriminační podmínku. Pokud se tak stane, bude zapotřebí opět žalovat, žalovat a žalovat. Jednak se budeme muset bránit samotnému (předpokládejme) mimořádnému opatření ministerstva zdravotnictví u obecných správních soudů), a vedle toho také podávat žaloby na jednotlivé školy, které si troufnou takto žáky a studenty diskriminovat.
Školy zavřené už navždy a rodičům je to fuk?
Nebudu už psát o tom, jak moc děti trpí. to vidí každý, kdo není hloupý, zlý, sobecký nebo nežije na Marsu. Je hotová věc, že jsme obětovali politickým podrazům to nejcennější a nejzranitelnější, co každá společnost má – mláďata. Mnozí tomu podivnému rituálu tleskají, mnozí si to pochvalují, mnozí by byli nejraději, kdyby se děcka už nikdy do škol nevrátila. Jsou mezi námi tací, kteří netouží po ničem jiném než aby mladí dožili své mizerné životy u počítačů a smartphonů, časem asi nějakých promakanějších technologií (ostatně stejně, jako mnozí přežívají den za dnem už dnes).
Děti holt vůbec nikoho z vládnoucích nezajímají, ačkoli se nedá porozumět tomu, proč ne. Ještě méně pochopitelní jsou mnozí rodiče, kteří se tváří, že jsou vlastně spokojeni s tím, že se s jejich dětmi nakládá tak, jak jsme dřív jednali s odsouzenými zločinci. Zvláštní, divná, pokřivená doba, kdy je lidem lhostejná jejich vlastní krev.
Je dost dobře možné, že těmto apatickým rodičům nebude záležet ani na tom, že by se jejich potomci měli pravidelně podrobovat nesmyslnému testování, aby vůbec dostali oprávnění účastnit se povinné školní docházky. Je jim asi jedno, že budou opakovaně v karanténách, je jim jedno, že se vyhazují miliardy, které právě jejich děti budou splácet a které budou tak moc chybět jinde. Popravdě, tihle lidi, kteří si troufají sami sebe nazývat rodiči, mě ani trochu nezajímají. Upřímně doufám, že mezi námi bude dost těch, kterým na vlastních dětech záleží a kteří je nenechají trápit a týrat.
Já sama si myslím, že žádný zlý skutek nezůstane bez odpovídajícího trestu, a tak nám to naše mladá generace jednou vrátí. Až budeme jako staré báby a dědkové živořit bohem i vlastními dětmi zapomenuti někde v odkladišti pro nepotřebné staré lidi, vzpomeňme si, co jsme dětem provedli a budeme přesně vědět, proč následoval tak tvrdý trest.