Jak jsme nedávno psali, senioři v domovech měli dlouho naprostý zákaz vycházení (ven mohl leda ten, komu bylo skutečně hodně zle z mnohaměsíční izolace). Vláda nakonec „dovolila“ seniorům vycházet na 6 hodin, když tuto povolenou délku vycházky přetáhnou, budou muset na 72 hodin do izolace a pak se podrobit testu. Když bude negativní, budou mít dovoleno vrátit se na voji „celu“.
Případ seniorů aktuálně nedobrovolně držených v domovech velmi dobře ilustruje, jak se za poslední měsíce obrátila role státu. Dřív platilo, že my, občané, smíme vše, co není zakázáno. Dnes je to v mnoha případech obráceně – smíme jen to, co nám není všeobecně zakázáno – u seniorů to znamená jít třeba na návštěvu, když jinak musí sedět nebo ležet ve svém pokoji. Podobně to ostatně máme my všichni – když je zákaz vycházení, je nám prostě obecně zakázáno všechno a můžeme dělat jen to, co je dovoleno – třeba si jít koupit chleba, vyvenčit psa nebo jet do práce. To je v naprostém rozporu jak s Listinou základních práv a svobod, tak s Ústavou. Podle nás ani ústavní zákon o bezpečnosti ani krizový zákon nepočítají s takovým stylem omezování základních lidských práv.
Myslíme si, že rozhodně není jedno, co za zvěrstva se děje oněm zranitelným, těm, které máme tak usilovně chránit. Jednou z možností je obrátit se na soud, ale to znamená jednak nutnost „jít proti domovu“ a jednak není velká naděje, že soudy uznají, že věc je tak naléhavá, aby rozhodly o předběžném opatření.
Je tu ještě jedna možnost – obrátit se na veřejného ochránce práv. Jeho detenční oddělení se právě právy osob omezených na svobodě zabývá. Obvykle jde hlavně o vězně nebo lidi ve vazbě, lidi v uprchlických táborech a také ty, kteří jsou nedobrovolně hospitalizováni v psychiatrických léčebnách. Dnes jsou omezeni na svobodě senioři, kteří jsou duševně zdraví a vůbec nic neprovedli. Jen to, že zestárli a nemohou dožít v klidu doma.